Nač se těšit, když zmizel čas

Autorkou knižní předlohy je Iva Procházková (1953), jeden z největších talentů české literatury pro děti a mládež posledního půlstoletí, mimochodem dcera Jana Procházky, spojeného se značkami jako Kočár do Vídně, Už zase skáču přes kaluže, Kráva nebo Ucho. A aby se to všecko napotřetí pěkně rýmovalo, nové vydání ilustrovala Denisa Grimmová (1976), která ve filmové verzi zvládla jak scénografii, tak režii – a která je přes koleno vzdálená příbuzná s Wilhelmem Grimmem, mladším z té slavné dvojky německých folkloristů.

Šupito a Bělobřich

Proč patří myši do nebe? Ten název je trochu zavádějící. Ale to je tak jediné. Hlavní hrdinové jsou v tom vyprávění dva; respektive ona – myš Šupito – je hrdinka, on – lišák Bělobřich – pak antihrdina. A kolem nich bohatý komparz, vesměs vtipně pojmenovaný, jako Žerebrouky, Rušínoc anebo Všudevleze.

Lišák jde myši samozřejmě po krku, jak to má v povaze a popisu práce. Nahání ji, až ji jednoho dne dožene, a myš sletí ze skály do rokle a tam na dně vypustí duši. V nebi se ale s Bělobřichem rychle potká. Lišáka totiž zlikvidují železa, co na něj nastražil hned na druhý den pro změnu jeho přirozený nepřítel: člověk. Jenže v nebi už se další honička nekoná, tady jsou všecky kategorie a hierarchie, řády i neřády, potřeby a nutkání fuč. Dokonce i čas zmizel. Všecko je ideální a neměnné. A tak se z těch dvou stanou nejlepší kamarádi.