Proč si děti staví bunkry?

„Jako dítě jsem měl vymyšlené, jak bych přežil na záchodě. Bylo tam všechno, co jsem potřeboval: Poličky, na které bych vyskládal zásoby jídla, knížky a deku. Umyvadlo s tekoucí vodou, záchod. A kobereček, na který bych se kolem mísy v noci stulil a spal,“ svěřil mi před časem kamarád, kterého tyto dětské úvahy později přivedly až k profesnímu zájmu o Teigeho koncept nejmenšího bytu. Ve svých fantaziích si vytvářel místo, kde by soběstačně žil a které by mu skýtalo úkryt. 

Jeho zpověď mě překvapila: Sama jsem o možnosti úkrytů v dětství podobně přemýšlela v každém novém prostředí, kde jsem se ocitla, ale nikdy o nich s nikým nemluvila. Doma jsem potřebovala prostor, kde bych mohla „nebýt“, a tak jsem si stavěla bunkry z polštářů z gauče. V těchto temných norách nebylo nic, ani východ, takže dočasnou úlevu v podobě nebytí jsem v nich nacházela i já. 

Přestože zážitek s bunkry a skrýšemi, ať už je obýval a stavěl sám, nebo s kamarády, měl v dětství patrně každý, k reflexi tohoto jevu dospělýma očima už nejspíš nedošel. Proč si děti staví bunkry?

Úkryt před nebezpečím

O jarních prázdninách jsem pozorovala surikaty v jihlavské zoologické zahradě. Vylézaly na slunce z děr, chvíli pozorovaly oblohu nebo se družily, hledaly jídlo, ale na sebemenší signál toho člena smečky, který byl zrovna pověřen hlídkou, sebou mrskly zpět do nory. Při pohledu na ně mi došlo, že v dětství patrně máme stále aktivní pravěký instinkt hledat v přírodě úkryt před nebezpečím, budovat si skrýše a uchylovat se do nich. 

Zní to samozřejmě, nicméně nad tímhle objevem jsem užasla stejně, jako když jsem zjistila, že moje roční dcera, která ani neuměla ještě chodit, si pod diktátem pravěkých reflexů dokáže v lese sama najít borůvkový keř, otrhat bobule a nakrmit se. Jako matka jsem byla nabriefovaná a připravená, že dítě budu krmit já. Netušila jsem, že to tak brzy dokáže i samo, aniž by jej to kdokoliv učil.

Schovka před nepohodou

Přestože nám dnes obecně nehrozí útok od zvěře, hledáme coby děti v bunkru úkryt před situacemi, které nás mohou ohrožovat i na psychické úrovni. „Měla jsem od šesti let bunkr na dubu v lese za zahradou. Vždy, když se naši zase ožrali nebo hádali a chtěli se rozvádět, trávila jsem tam hodiny,“ uvedla pro můj soukromý průzkum čtyřicetiletá lékařka Jana. „Když už na rozvod skutečně došlo a mně bylo 17 let (!), strávila jsem den pod stolem u sebe v pokoji.“ 

Útočiště pod stolem nacházela i moje kamarádka Marcela, jejíž otec a bratr byli hudebními virtuosy. Vše se v bytě a v chodu rodiny podřizovalo jejich potřebám. Zatímco ji otec s bratrem vyzvali, aby zmizela a oni mohli nerušeně muzicírovat, zalezla pod stůl, odkud pozorovala zbytek rodiny a kde našla soukromí pro studium jazyků. 

Sedmiletá Růženka během rozchodu rodičů najednou přestala spát ve své nádherné posteli z Ikey a k jejich zděšení se ukládala na noc pod postel do šuplíku, který si vytáhla a vystlala polštáři. Psycholožka oběma řádně znepokojeným dospělým doporučila, aby její přání spát v šuplíkové skrýši respektovali a vytvořili dceři pocit bezpečí svým chováním, ačkoliv se rozcházejí.

Prostor kontroly a rovnováhy

„Taky jsem si doma často dělala stany z dek pod různými stoly,“ svěřuje se psychiatrička Martina Hrnčířová z Mladé Boleslavi. „Moje děti tenhle zvyk po mně zdědily, nespočtukrát v těch stanech i spaly. To je totiž v principu všechno děloha.A ještě jedna věc je důležitá: Když mají děti kolem sebe menší prostor, cítí se víc v bezpečí, protože menší prostor na rozdíl od většího můžou mít pod kontrolou. Rodiče by nemělo stavění dětských bunkrů znepokojovat. Děti je používají jako izolaci proti nevlídnosti světa a jako soukromí před pohledy i těch nejbližších, co nám lezou jinak zcela samozřejmě a bez skrupulí do zelí. Jak se schovat matce, když má jakoby nárok pořád být se mnou, koukat na mě, kontrolovat mně a ptát se?“ dodává MUDr. Hrnčířová.

Když dítě nemůže kontrolovat, co se děje v rodině a ve vztazích, k nastolení rovnováhy potřebuje uplatnit kontrolu jinde. „K tomuto účelu použije právě bunkr, úkryt na stromě nebo stan. Pobytem v něm se dostane opět do rovnováhy, uklidní se, ustálí a může pak ven, do toho neharmonického prostředí,“ upozorňuje psychiatrička a psychoterapeutka Martina Hrnčířová. „A ještě jednu funkci bunkr má: Vytváří nárazníkovou zónu. Vlastně to ukrývající se dítě oddálí hranice své kůže a smyslů od stresoru tím, že mezi sebe a stresor postaví hradbu, jakoby druhou hranici, hráz, představovanou stěny bunkru. A protože tento účel je magický, symbolický, není nutné, aby šlo o stěny z cihel. Stačí deka. Podobá se to situaci, když je mráz a my na sebe navlékneme několik vrstev oblečení.“