Když má babička demenci

Když mi před pětadvaceti lety jedna Češka se zahraničními zkušenostmi nabízela, ať napíšu článek na téma potřeby založit u nás síť zdravotních center, která by pečovala o nemocné demencí, odbyla jsem nabídku mávnutím ruky: Demence u nás přece není, to je záležitost rozvinutých západních zemí, kde se žije konzumním životním stylem. 

Ano, byla jsem naprosto mimo obraz. Neměla jsem nejmenší tušení, že ta nemoc, s níž dávno předtím zemřela moje vlastní babička, byla vaskulární demence. Domnívala jsem se, že takhle prostě vypadá stáří: Lidi zapomínají jména svých blízkých, na všechno se opakovaně vyptávají, nepřevlékají se, nezvládají péči o sebe a neustále mluví o době, kdy byli mladí. 

Ona mi to snad dělá naschvál!

Když žijete vedle člověka, kterého se pomalu zmocňuje některý z druhů demence, máte zpočátku tendenci projevy jeho nemoci přehlížet, popírat, přičítat je alkoholu nebo si je brát osobně. 

„Vždycky, když jsem přišla za mámou, měla jsem pocit, že mi to všechno dělá naschvál! Řekla jsem jí, že si má vzít ráno tyhle prášky, k obědu si ohřát tohle a být připravená a oblečená, jinak na rehabilitaci přijdeme pozdě a nevezmou nás. A ona se schválně nenajedla ani neoblíkla, protože to oblečení prý není její!“ vyprávěla mi pětačtyřicetiletá manažerka Tina, když jednou přišla řeč na péči o rodiče. „Vždycky jsem se urvala z korporátu, pospíchala na druhý konec města, a jak jsem byla celá rozpumpovaná, zlobila jsem se, že mě máma zdržuje tím, jak nespolupracuje a lže, že si vzala prášky a jedla, i když to zjevně nebyla pravda. Zpětně vidím, že jsem ji ještě víc tím svým tempem a křikem stresovala, takže byla ještě zmatenější, což mě neskutečně vytáčelo.“ 

Tina časem požádala svého patnáctiletého syna, aby chodil po škole babičce ohřát oběd a podat léky. „Když jsem jí po práci jela dát večeři a vykoupat, kolikrát se ukázalo, že Kuba u babičky ještě sedí.“ Prostě si spolu dali oběd, žvanili, dokud babička neusnula odpoledním spánkem na gauči, vnuk si vyřídil úkoly do školy, vyluštil s babičkou křížovku a večer se svezl domů s mámou.

„Byla jsem překvapená, že ho moje matka nerozčiluje a že mu ani zdaleka nepřipadá tak nemožná jako mně. On je ale flegmatik, vnímá čas pomaleji. Dokázal se naladit na babiččino tempo – a ona se mu za to odvděčila světlými chvílemi příčetnosti,“ řekla mi Tina, která rychlý úbytek kognitivních schopností u své matky, špičkové vědkyně, kterou vždy považovala za svůj kariérový i intelektuální vzor, nesla velmi těžce. Zato Jakub od své babičky požadoval jen to, aby fungovala jako babička.