Stalo se nedávno. Jistá dáma na penzi vyrazila s chotěm na Karlštejn. Po prohlídce hradu se páru zachtělo osvěžit se v nejbližším hostinci a pojíst tamější krmi. Při vstupu na zahrádku výletní restaurace bylo však nabíledni, že zde jim pšenka nepokvete – všechny stoly byly beznadějně obsazené.
Užuž se pár chystal obrátit k odchodu, když vtom se zpoza dveří šenku ozval zvučný hlas: „Soudružko! Počkejte, neodcházejte, já vám seženu místo!“ Na penzistku, jež zrudla jako rajče, se otočili všichni hosté restaurace. V bezhlavém úprku ji zabránil jen přispěchavší vrchní, jenž na ni předtím halekal a nyní jí galantně nabízel rámě veda ji do hostinského sálu. Dodejme, že ona dáma nebyla žádnou kovanou soudružkou; jen v produktivním věku pracovala jako kantorka na učilišti kuchař-číšník, kde byl v učení onen karlštejnský pikolík. A že se studium odehrávalo za socialismu, k mravům doby patřilo oslovení soudružko učitelko, respektive soudružko. Šlo o vyprázdněný shluk hlásek, jenž neměl se soudružstvím nic společného. Nicméně v číšníkovi zakořenil. A jaké poučení plyne z této bajky? Co do dětí zaséváme, to vzklíčí a přetrvá. Pozor na to!