Odpovědět si na otázku proč

Motivace uvádí člověka do pohybu. O roli trenéra, odložené odměně, teploměru motivovanosti i komfortní zóně jsme si povídali se sportovním psychologem VÁCLAVEM PETRÁŠEM.

Jakou roli sehrává motivace ve sportu?

Motivace uvádí člověka do pohybu, jak doslova, tak v přeneseném smyslu. Jde o soubor odpovědí na otázku „proč“. Pokud má sportovec dobrý přehled o tom, proč něco chce, pomůže mu to motivovat se na nejrůznějších křižovatkách, na něž se v průběhu své cesty dostane. Motivace však zdaleka není to jediné, co sportovec potřebuje. Musí ji umět efektivně převádět do praxe. Jedná se o komplexní spolupráci vůle, sebehodnocení, zvládání frustrace, ale i celkového mindsetu, nastavení mysli. 


Co si můžeme představit pod pojmem teploměr motivovanosti?

Je to koncept, který se sportovci využívám k lepšímu oddělení motivace a motivovanosti. Motivovanost je aktuální stav, nálada, chuť. Když si třeba sportovec pořídí novou moderní tréninkovou pomůcku, připadá mu velice zajímavá. Těší se, až ji doma vyzkouší. Jeho teploměr motivovanosti se vůči této aktivitě pohybuje na maximu. Ale motivovanost z logiky věci není stálá, je ovlivněna řadou vnějších faktorů. Když tentýž sportovec každý den provádí se svou pomůckou stejné cvičení, postupně se začne objevovat pocit stereotypu a teploměr začne klesat. Tady se dotýkáme již zmíněného tématu převádění motivace do praxe – nepotřebujeme cítit motivovanost, abychom něco udělali, protože stále máme vůli. Obecně je pak důležité pochopit, že ačkoli vůči něčemu cítíme velice silnou motivaci, náš motivační teploměr může aktuálně spadnout na bod mrazu. Sportovec může svůj sport milovat, ale nemusí do něj být zamilovaný každý den. Jakmile člověk tento rozdíl pochopí, stává se méně náchylný k podlehnutí výkyvům v motivovanosti. 


Jak motivaci zvýšit?

O zvyšování motivace můžeme uvažovat z různých úhlů pohledu. Pokud nás třeba dnes čeká nějaký úkol, do kterého se nám nechce, a naše motivovanost je tedy nízká, může pomoci jakákoli forma zatraktivnění dané činnosti. Můžeme rozbít stereotyp a dělat danou věc jinak nebo jinde než obvykle. Lze najít konkrétní výzvu, kterou se budeme snažit během aktivity splnit, a vpravíme tak do činnosti trochu soutěživého „koření“. 

Pokud však mluvíme spíše o dlouhodobější motivaci, dostáváme se k hledání lepších odpovědí na otázku „proč“. Rozhodně pomůže, pokud tyto odpovědi budou začínat slovíčkem „já“. „Já chci tohle a tohle“ místo „oni chtějí, abych dělal to a to“. Najít vlastní vnitřní motivy i pro činnost, která je do značné míry kontrolovaná zvenčí, jako práce či škola, je dovednost, která pomáhá motivaci zvyšovat. 


Jakou roli z hlediska motivace ve sportu sehrává trenér? Zůstává jeho role stejná, nebo se liší například v závislosti na konkrétním sportu?

Role trenérů je samozřejmě klíčová, podobně jako role učitelů ve škole. Ti také mohou svým přístupem a entuziasmem rozdmýchat u dětí motivaci a zaujetí pro předmět, který je do té doby nijak zvlášť nezajímal. Na druhou stranu špatný učitel dokáže plamínky motivace totálně zadusit. Role trenérů se liší též podle věkové kategorie. U vrcholových sportovců mohou být zásadním pomocníkem v překonávání těžších situací a udržování zdravějšího přístupu ke sportu, mohou pomoci zabránit ztrátě motivace a vyhoření. Odlišnosti bych viděl spíše v individualitách než v disciplínách – každý sportovec si píše svůj vlastní příběh, který je unikátní, a dobrý trenér dokáže s touto jedinečností pracovat.


Mění se motivace s věkem? Má specifickou podobu v souvislosti s jednotlivými vývojovými obdobími nebo životními událostmi?

Rozhodně se některé koncepty vyvíjejí. Třeba práce s „odloženou odměnou“, tedy schopností udělat něco teď, protože mi to za nějaký čas přinese něco pozitivního, se pohybuje na velmi rozdílné úrovni u šestiletého a šestnáctiletého sportovce. U toho staršího se lze opřít o dlouhodobou perspektivu: „Na letním soustředění se zkus překonat, dělej cvičení naplno, i když tě nebaví, a uvidíš, že na konci sezony během posledního rozhodujícího zápasu budeš o něco lépe připraven.“ S tímto časovým skokem u šestiletého dítěte pracovat ještě nemůžeme. Lze využít stejný princip, ale s mnohem kratším časovým úsekem: „Teď zkusme udělat tuhle aktivitu a uvidíš, že na konci dnešního tréninku nám tohle půjde lépe.“ Nabízí se také odpověď, že ty nejmladší děti by prostě měly mít ze sportu radost. Ideálně by to samozřejmě mělo platit i pro vrcholové sportovce.


Komfortní zónu si představuji jako měkoučký zelený mech, ze kterého se mi nechce. Jakou roli v případě komfortní zóny sehrává motivace a vůle?

Komfortní zóna je v tomto ohledu trochu matoucí. Často se o ní uvažuje přesně tímto způsobem – místo, kde je pohoda, klid, bezpečí. Ale jde ve skutečnosti spíše o prostor, který důvěrně známe, je pro nás předvídatelný a umíme se v něm orientovat. Typickým příkladem může být to, že někdo v práci zažívá i negativní momenty, ale jsou pro něj už natolik čitelné, že v něm nevyvolávají úzkost a nejistotu. Tento člověk pak třeba dostane nabídku zaměstnání, v němž by tyto negativní aspekty zmizely. Jenomže by vykročil do neznáma… A tak se rozhodne zůstat ve své staré komfortní zóně – byť v ní existují daná negativa. V podobných případech potřebujeme vůli, abychom do neznáma vykročili a posunuli se vpřed. 


Ve své knize uvádíte 111 cvičení pro rozvoj psychiky. Které máte nejraději?

Mám rád taková cvičení, která prezentují komplexnější témata ve srozumitelné a prakticky uchopitelné podobě – a ještě přidávají aspekt hravosti. Takových je v knize celá řada, ale pokud bych měl vybrat jedno, které jsem při spolupráci se sportovci používal vůbec nejčastěji, nejspíše by to byla Zóna kontroly. 


Jak podporovat ve sportu vlastní děti? Jak si dávat pozor na to, abychom je do něčeho netlačili a neplnili si tak jen své dávné sny?

Vést děti k tomu, aby se věnovaly sportu, lze i bez nátlaku. Jeden z nejlepších způsobů, jak někoho k něčemu inspirovat nebo ho něco naučit, je jít mu příkladem. Pokud rodiče chtějí vychovat mladého člověka, který si vytvoří vztah ke sportu a obecně ke zdravému životnímu stylu, měli by to ukazovat sami na sobě a udělat tak z pohybu stejně samozřejmou součást života, jako je čištění zubů. Problematice častých chyb rodičů mladých sportovců se opakovaně věnuji na blogu Psychologievykonu.cz. Pokud chtějí rodiče na svém přístupu zapracovat, najdou tam řadu konkrétních rad a tipů, jak najít hranici mezi „podporou“ a „nátlakem“.


S Václavem Petrášem hovořil Adam Táborský.


Václav Petráš 

je psycholog. Spolupracuje s HC Oceláři Třinec a Českým hokejem a s řadou vrcholových sportovců. Je autorem knihy Psychologie vítězství a vydává podcast Psychologie výkonu v praxi, kde se sportovci sdílí tipy a rady týkající se mentálních aspektů výkonu.