Tajemství vůle

Fungují rady?

Setkávám se někdy s představou, že psycholog svým klientům radí. Předpokládá se patrně, že odborník na lidskou duši se natolik vyzná v základních lidských problémech, že může klientům říkat, co mají nebo nemají ve své situaci dělat: „měla byste…“, „musíte…“, „udělejte…“ Humorně je takový způsob komunikace ztvárněn ve filmu Skřivánci na niti, když holič Kudla stříhá dozorce Anděla. Dozorce zvažuje, zda si vzít svou milou, ale my z rozhovoru slyšíme jen holičovy věty jako: „Tak se ožeňte.“ „Tak se nežeňte.“ „Tak se teda ožeňte.“ „Tak to se nežeňte.“ Genialita této scény spočívá v tom, že na jednotlivé úvahy typu „já se asi musím ženit“ nebo „když ona moje snoubenka je hodně temperamentní“ by šlo opravdu zareagovat jednoduše, ale člověk je barvitá škála různých postojů, a proto jej nelze ve skutečnosti jednoduchou radou uspokojit. A tak lidé často v reakci na psychologovo doporučení protestují: „Ano, ale…“ A pokud se situace zvrtne, stává se z psychoterapeutického sezení ping-pong, při němž psycholog dává expertní radu a klient vysvětluje, proč pro něj není vhodná, psycholog následně přitlačí na pilu a hájí si to, proč radí právě takto („ale výzkumy ukazují, že řada lidí…“), a klient pak ještě úporněji vzdoruje. Nezřídka dokonce radu žádají sami klienti, a když ji nepovažují za něco, co by jim mohlo pomoci, mívají sklon vinit psychologa z neschopnosti.