Střídavka jako past

Když si ti, z jejichž lásky jsme vzešli, ubližují, je to krušné. A když ještě vnímáme, že si ubližovat chtějí, je to hrozné. Rozvodové tahanice způsobují vážná traumata všem zúčastněným. Když táta nesnáší mámu a máma pomlouvá tátu, děti to drásá. Vzájemné naschvály je psychicky někdy takřka trhají na kusy.

Je moc dobře, že se o tom píše. Lidé by měli vědět, že rozvod není legrace. Není to lehké, ani když se oba dohodnou, a snadno se to zašmodrchá. Člověk se pak ocitá doslova v pekle, ani neví jak.

Princip rovnosti

Nedávno vyšla kniha Rozvod šestkrát jinak, jež obsahuje šestici povídek českých spisovatelů (Petra Soukupová, Petra Dvořáková, Ondřej Buddeus ad.) na dané téma plus osvětu. Náměty na povídky poskytl profesor psychologie a soudní znalec Radek Ptáček, který také sepsal úvod a komentáře k příběhům. A právě k jeho postřehům bych se ráda vyjádřila.

Mnohé autorovy rady jsou cenné. Viz třeba: „Jestliže se rozvádíte a máte děti, jednoznačně platí, že nejlepší je domluva.“ Anebo upozornění, že děti potřebují být vyslyšeny a vzaty do rozhodování o svém osudu. Vůči některým názorům však musím protestovat. 

Profesor Ptáček opakuje, že dítě potřebuje mít ekvivalentní vztah s oběma rodiči: „Základní potřebou dítěte je mít a rozvíjet vztahy s oběma rodiči. Případné narušení vztahu k jednomu z rodičů je jedním z nejzávažnějších následků rozpadu rodiny. Nic důležitějšího není.“

Byť autor uznává, že důležitější než nastavení péče je vztah rodičů, kniha působí jako lobby za střídavou péči. Jenže střídavka opravdu není pro každého. A jak víme z logiky: čím víc se snažíme umenšit chybu prvního druhu, tím víc stoupá riziko chyby druhého druhu. Čím víc se bojíme, že střídavku nedostane ten, kdo by ji měl mít, tím víc dětí se dostává do střídavé péče, která jim nesvědčí.