Manipulace v médiích

Zatímco před začátkem covidové pandemie se v mediálním prostoru opatrně našlapovalo kolem rizik sociálních sítí a bulvarizace žurnalistiky, globální zdravotní hrozba tyto debaty výrazně urychlila a umocnila. Spousta z nás se radikalizovala nejen v názorech na konkrétní epidemiologická témata, ale i vůči přístupu k mediálním zprávám obecně.

Ba co víc – ještě dřív, než jsme se stačili z pandemického běsnění oklepat, zahltila mediální prostor válka na Ukrajině, občas prokládaná neveselými vyhlídkami na energetickou krizi či rostoucí inflaci. Dá se říct, že jsme si na permanentní nápor ze strany médií zvykli? Nebo nás nekončící proud kataklyzmatických vizí s neúprosnou jistotou udolává?

Trudné mediální pravdy

Předně je potřeba si připomenout pár všeobecně platných poznatků, jež bychom v ideálním světě už dávno uměli ze středoškolské výuky mediální gramotnosti. Vedení (nejen) mladých lidí k práci s médii se však stejně jako v případě financí či sexuální osvěty daří jen velmi omezeně, a proto lehké opakování neuškodí. Zaprvé, často vzývaná objektivita, kterou by média měla následovat, je mýtus. Každá mediální zpráva je nevyhnutelně zkreslená. Přinejlepším se může jednat o jakžtakž trefnou reprezentaci světa, vždy je to však jen více či méně pokřivený obraz. Ostatně už jen to, že se nějaká reálná událost stane zprávou v médiích na úkor něčeho jiného, je součástí vytváření mediálního obrazu světa, jenž se sice tváří jako realita, ale má do ní daleko.

Zadruhé, v posledních letech se často hovoří o boji proti dezinformacím a snaze vymýtit chování, kdy lidé (obvykle nevědomky) šíří fake news. Neustálá osvěta je určitě chvályhodná a nutná, mějme však na paměti, že dezinformace z mediálního prostoru nikdy nezmizí. Nejpozději od vzniku masových médií v podobě levných a dostupných novin v 19. století jsou exkluzivita a rychlost klíčovými hodnotami mediální praxe; a netřeba dodávat, že rozmach internetu v posledních dvou dekádách tyto procesy ještě umocnil. Na straně mediálních producentů tedy pořád bude snaha zaujmout své publikum, což prostřednictvím křiklavosti a vyhrocenosti prostě vždy půjde lépe. Bez určité manipulace se tedy obejít opravdu nelze. Ty nejserióznější mediální domy u nás i v zahraničí s odřenýma ušima nacházejí křehký balanc mezi smysluplností zprávy a způsobem jejího podání, rozhodně však nelze očekávat, že tyto standardy budou aplikovat všechna média – včetně těch útočících na pomyslného čtenáře z lidu.

Na to navazuje třetí osvědčená pravda týkající se zmíněného šíření dezinformací. Jen zanedbatelné množství náruživých konzumentů mediálních obsahů šíří chybné či překroucené zprávy se zlými úmysly a ve snaze manipulovat veřejností; právě naopak. Konspirační teorie a fake news obvykle nabízejí jednoduché odpovědi na složité otázky, což u člověka výrazně snižuje úzkost. Lidé, kteří jsou náchylnější k manipulaci, důvěřivější, úzkostnější anebo se v současném světě hůře orientují, pak často chtějí svému okolí pomoci. Bohužel, prostřednictvím přispívání na sociální sítě či přeposíláním řetězových mailů napomáhají pravému opaku. Lživé zprávy totiž většinou nejsou tak propracované, aby zcela změnily náš pohled na určité téma. Ovšem zmatou nás, a to úplně stačí: co je pravda a co ne? Jak to poznat? A má vůbec smysl se o něco takového pokoušet? Tyto otázky postupně vedou k prohlubování nedůvěry vůči politikům, médiím a institucím – a demokracie se začíná otřásat.

Zahlcující vlny

Větším rizikem než přímá manipulace pomocí zavádějících informací může být termín, jenž se v posledních letech rovněž rozmohl: infodemie. Přehlcení zprávami, mezi nimiž se těžko odlišuje pravda od lži či důležité od nepodstatného, patří k podstatným charakteristikám užívání médií v 21. století. Především s rozmachem sociálních sítí v poslední dekádě se stalo složitějším rozlišovat, který sdílený odkaz je relevantní, a hlavními „kurátory pravdy“ se namísto mediálních domů (vyznávajících ustálené postupy a kontrolní procedury) stali naši online „přátelé“ – tedy ničím nekontrolovaní a nelimitovaní lidé, nezřídka ovládaní emocemi, a tudíž snáze podléhající pochybným tvrzením. 

Tomuto tématu ostatně věnoval žurnalista Petr Nutil celou knihu s názvem Média, lži a příliš rychlý mozek, v níž uvádí příklad, jak je možné jednu a tutéž zprávu zarámovat více způsoby: „Zkušenosti ukazují, že devadesát procent lidí v klidu úvěr splácí.“ – „Nenasytní exekutoři už mají v hrsti jednoho člověka z deseti.“ S takto drasticky odlišnými styly referování o události se setkáváme každodenně a z výše uvedených důvodů se nezdá, že by s tím vlastně šlo něco dělat. Konzumace mediálních obsahů prostřednictvím kupování novin či cíleného chození na určité webové stránky dnes už zní poněkud zastarale, dává však uživateli do rukou mocnou zbraň: totiž znalost svého (mediálního) nepřítele. Pravidelní čtenáři určitých novin a časopisů mají zkušenosti s tím, jak (a jestli vůbec) „jejich“ médium informuje o určitých tématech, kauzách a oblastech veřejného zájmu. Člověk se tak ve zprávách lépe orientuje a snižuje se šance, že se buď utopí v přehršli nepřehledného online balastu, či zpanikaří v důsledku sofistikované apokalyptické vize neznámého, leč vyhroceného média.

Nebezpečná lákavost médií

V posledních letech jsem realizoval vlastní disertační výzkum zaměřený na to, jak každodenní zpravodajské obsahy krátkodobě i dlouhodobě ovlivňují naše emoční prožívání. Jedním z nejvýraznějších výsledků byl neveselý paradox, že lidé, s nimiž jsem na toto téma vedl rozhovory, mluvili o přehlcenosti a nespokojenosti s mediálními útoky na emoce, přitom takovéto obsahy sami vyhledávali; a to navzdory vědomí, že média v nich vzbuzují emoce spíše negativní než pozitivní. Málokdo z nás je též ochoten přiznat, že dává přednost takzvaným anekdotickým důkazům či podobně vratce doložitelným zkušenostem jednotlivců před statisticky robustními vědeckými poznatky. Většina lidí si však přečte spíše článek prvního typu nežli toho druhého.

Není třeba se za to plísnit, ostatně takto jsme evolučně nastaveni: potenciální nebezpečí či událost výrazně se odchylující od normy upoutá naši pozornost s větší pravděpodobností, neboť takové znalosti jsou pro naše přežití důležitější. Co však platilo v prehistorických dobách, kdy o zahlcení informacemi nemohla být řeč, bohužel přežívá dodnes – a mediální producenti těžící ze stovek let zkušeností jsou si těchto zákonitostí lidské psychiky vědomi. Snad jim ani není možné vyčítat, že lidských slabostí chtějí využít pro své podnikání – stejně jako marketéři, obchodníci, politici či koneckonců i církve.

Vedle mediální gramotnosti bychom se tedy měli učit i gramotnosti emoční – což je v zásadě jen pedagogické vyjádření toho, o co se v rámci terapie a sebepoznání snaží většina z nás: měli bychom si osvojovat schopnost všímat si vlastních emocí, adekvátně je pojmenovávat a následně je přiměřeně regulovat. Jakkoli se může jevit zcela nevyhnutelné emocím podléhat (například si na internetu otevřít článek, o němž od první chvíle víme, že je pochybný), rozsáhlé teorie popisující rozličné strategie emoční regulace nás učí, že s prožívanou emocí můžeme záměrně kognitivně pracovat a podle toho upravit své chování i komunikaci s lidmi. S neustále přibývajícím množstvím informací ve virtuálním i reálném prostoru se něco takového dokonce jeví jako nevyhnutelná součást psychohygieny. Přestože si tedy nemůžeme vybrat, jak na určitý mediální podnět tělesně či prožitkově zareagujeme, další kroky jsou jen na nás. Zkusme si tedy všímat svých emocí a nekonzumovat online články či televizní vysílání automaticky a bez přemýšlení, nýbrž raději kriticky a uvědoměle – a klidně i v menší míře. To důležité se k nám beztak dostane.

Mojmír Sedláček

Autor absolvoval psychologii na FF UK a mediální studia na FSV UK. V současnosti pracuje jako novinář a filmový kritik.

Repro: Archiv Martina Salajky