Proč volíme psychopaty

Ve třicátých letech minulého století publikoval významný americký psycholog Harold D. Lasswell (1902–1978) hypotézu, že lidé motivovaní pro profesionální politickou činnost tak často činí z podezřelých důvodů, například proto, že neuspěli ve svém dosavadním zaměstnání nebo touží po moci, komfortu a pohodlném životě bez odpovědnosti. Neplatí to samozřejmě absolutně, ale je mnoho lidí, kteří touží být profesionálními politiky z výše uvedených egoistických důvodů, a nikoli, jak obvykle zdůrazňují, proto, že by chtěli obětavě sloužit své vlasti, obci či lidstvu. První zákon, který si kupříkladu naši poslanci po změně režimu odhlasovali, ustanovil jejich neodvolatelnost. Odhlasovali si také práva téměř feudálních velmožů, jichž byli s to se „dobrovolně“ zbavit až po třinácti letech veřejného naléhání. Obecná obliba politiků tedy není nikde příliš vysoká, a usiluje-li někdo o to, aby se stal politikem z povolání, upadá do podezření, že tak činí z důvodů zištných. Často platí, že dělat politiku je druhem podnikání, respektive obchodování s předvolebními sliby.

Jakousi variantou tohoto pejorativního pojetí politiků a politiky je obsah knihy Proč volíme psychopaty a jak to zastavit. Napsal ji psychoterapeut, právník a publicista Bill Eddy a její název zní varovně. Mezi politiky je psychopatů nemálo a bylo by dobré zabránit jim v tom, aby se v politice prosadili a mohli tak být neužiteční, dokonce nebezpeční svému národu či lidstvu vůbec. Pěkné vymezení pojmu „psychopatická osobnost“ podal Kurt Schneider, profesor na univerzitě v Heidelbergu, jehož kniha Klinická psychopatologie vyšla v překladu do mnoha světových jazyků. Jako psychopaty označoval ten druh „abnormních osobností“, „které trpí na svou abnormitu nebo na jejichž abnormitu trpí společnost“. Byla to kdysi populární definice s poměrně velkým rozsahem svého významu (existuje celá řada druhů psychopatií). Nejedná se nicméně o psychické onemocnění, nýbrž o abnormalitu ve vnitřní struktuře osobnosti, například o abnormální úzkostnost, agresivitu, afektivní výbušnost a tak dále.

Bill Eddy se ve své knize zabývá pouze dvěma typy psychopatů – narcisty a sociopaty –, mezi něž patří „vysoce konfliktní politici“. Avšak jde tu také o interakci mezi politiky a voliči a v knize jsou rozlišovány čtyři typy voličů. Zaprvé „loajální stoupenci“, kteří by pro svého lídra udělali cokoli a věří v jeho mimořádné schopnosti; zadruhé „znepokojení odpůrci“ či„důrazní oponenti“ varující, že takoví lídři jsou nebezpeční pro jejich komunitu (obec, stát); zatřetí „politicky umírnění voliči“, kteří charakterové vady vysoce konfliktních politiků většinou ignorují a přehlížejí útoky na ně; a začtvrté „rozčarovaní nevoliči“, kteří mají k politice odpor, nechtějí s ní mít nic společného a myslí si, že jejich hlas nemá žádnou cenu (což je, dodejme, naučená bezmocnost, dnes velmi rozšířený postoj vypěstovaný zkušenostmi se špatnou politikou).

Posléze vstupuje do hry ještě další činitel: masmédia zprostředkující komunikaci mezi voliči a volenými politiky. Podle autora jsou tato média „vysoce emoční“. Tato část knihy je nadmíru zajímavá, protože obsahuje psychologické „finty“, jak působit na politické postoje konzumentů masmédií. Se zmíněnými tématy úzce souvisí ještě fenomén, který autor nazývá „falešná triáda krize“ – způsob, kterým vysoce konfliktní politici, narcisti a sociopati přimějí lidi k tomu, aby „pro ně hlasovali navzdory tomu, jak mohou být nebezpeční a zákeřní“. Komunikují prostřednictvím médií, v nichž jim předkládají emočně nabité problémy, a zároveň je šikovně přesvědčují, že oni jako jediní dokážou tyto problémy vyřešit.

Autor se rovněž věnuje charakteristice historicky výrazných vysoce konfliktních politiků jako Stalin, Hitler a Mao Ce-tung (dodejme, že od roku 2000 mezi ně patří i psychopat Putin). Tito politici často tvrdí, že „stojíme před velkou krizí“, neboť krizové situace působí na emoce a v lidech „vypínají“ kritické myšlení.

Tři výše uvedení psychopati způsobili velké ztráty na životech. Stalin sprovodil ze světa dvacet milionů vlastních lidí (Rusy a příslušníky dalších sovětských národů popravoval a posílal do gulagů, způsobil hladomor na Ukrajině či rozkázal zastřelit jednadvacet tisíc zajatých polských důstojníků). Hitler rozpoutal druhou světovou válku a na bojištích, v okupovaných zemích a v koncentračních táborech přivodil smrt pětapadesáti milionům lidí. Mao podle údajů Billa Eddyho zabil kolem padesáti milionů Číňanů. K tomu přidejme strádání, utrpení, útisk, ztrátu svobody, hospodářský a kulturní úpadek, které lidstvu přinesly komunistická a nacistická diktatura. A zdůrazněme, jaké ztráty na životech, jakou zkázu a utrpení přináší nyní Ukrajině, ale i svému vlastnímu národu sociopat Putin se svými ideovými kolaboranty vyrábějícími pro Západ a vlastní lid stejné lži, jaké používali u Němců Hitler a Goebbels.

Ekonom Amitai Etzioni v roce 1995 potvrdil platnost staré psychologické teze, že člověk není tvor rozumový, ale rozumující (v extrémních případech si dokáže odůvodnit cokoli), a že tedy lidská psychika je ve své podstatě iracionální. Zkušenosti z oblasti psychologie politiky pak ještě ukazují, že „politická kompetence“ (inteligence) většiny voličů není nikterak vysoká (demagog Hitler po porážce Polska a Francie na začátku druhé světové války například okouzlil většinu mladých Němců). Takže varovat lidi, aby zabránili tomu, aby se do politiky dostávali nebezpeční psychopati – a to nejenom ti, kteří se snaží vést národ, ale i ti, kteří se prosazují jako obecní zastupitelé, starostové a jiní funkcionáři – je jednou z osvětových povinností psychologie politiky a je to i přáním Billa Eddyho.

Jeho kniha si zaslouží, aby si ji prostudovalo co nejvíce lidí. Aby bylo co nejméně těch, kteří budou volit psychopaty.

Milan Nakonečný

Autor je psycholog, historik a vysokoškolský profesor. Vytvořil řadu učebnic pro vysoké školy. Studoval psychologii a pedagogiku na Vysoké škole pedagogické v Praze, poté klinickou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Napsal mnoho odborných článků z oblasti psychologie a rovněž texty o fenoménu magie.