Bude manželství skutečně pro všechny?

Současný právní řád nabízí homosexuálním párům jen registrované partnerství, jež se od manželství v mnohém liší – například neumožňuje partnerům nabývat společné jmění, pozůstalý po svém druhovi automaticky nedědí, nemohou společně adoptovat děti atd. A to není fér. Na tom se shodne veřejnost i politici: práva je třeba narovnat. Určité rozdíly mezi homo- a heterosvazky však přece existují, navíc tu jsou vedle homomenšiny i jiné menšiny. Je otázka, kam až chceme v narovnávání práv zajít a o koho tady vlastně jde.

V následujícím textu se snažím naznačit společenské souvislosti rozšíření institutu manželství a nastolit otázky. Nechci nic prosazovat, jde mi o širší obzor debaty, jež mi přijde příliš emocionálně vyhrocená a omezená.

Mužženství a děti 

Drobnou, možná až úsměvnou, leč přesto relevantní otázkou je, jak máme dané instituci říkat. Někteří vnímají etymologii slova pocházejícího z praslovanské složeniny výrazu pro muže a ženu, tedy něco jako mužženství – a manželství dvou mužů či žen je prostě tahá za uši. Řešením by se mohlo zdát narovnat všechna práva, ale název manželství ponechat pro heterosexuální svazky. To však komunita gayů a leseb odmítá, jde i o symbol. Mezi „rovná práva“ zahrnují i právo na název.

Větší otazníky než název instituce však vzbuzuje téma dětí. A to jak vlastních biologických potomků, tak práv k adopcím. Nejprve k adopcím. Stávající podoba zákona, kdy jedinec může adoptovat dítě, avšak registrovaní partneři společně nikoli, je skutečně nemístně diskriminační. Takové právní nastavení je navíc vyloženě škodlivé pro děti žijící v ústavech. Vyrůstat v milující homorodině je jistě lepší než zůstat v ústavu. Nicméně otázka, zda bude homosexuální pár pro děti stejně prospěšný jako pár heterosexuální, je zcela namístě.