V každé rodině se uchovává nějaká historka vážící se, kulantně řečeno, k objevování lidské tělesnosti. Můj kamarád dává rád k dobru, jak coby malý chlapec zalezl pod stůl se sousedovic dcerkou.
Při hře na doktora jej smělá dívčina vyzvala, aby jí ukázal pindíka. A co víc. Na oplátku mu předvedla svou pipinku, a dokonce ho vybídla, že se jí může dotknout. „Já si teda šáhnu,“ odtušil prý tehdy hoch, „ale jenom pexesem!“
V dnešní době podobné hrátky nezřídka řeší policie. Žijeme totiž ve světě obrazů a technologií. Co se dříve odehrávalo pod stolem mezi čtyřma očima, je zdokumentováno a vysláno do globálního virtuálního prostoru, kde nás to může kdykoli usvědčit z bláhovosti. Už podruhé se proto v časopise věnujeme sextingu čili posílání intimních fotografií a videí, což se zejména u dětí může stát velmi tenkým ledem. Nedávný průzkum ukázal, že každý sedmý nezletilý a každý třetí dospělý Čech někdy někomu dobrovolně poslal svůj vlastní hanbatý snímek. Vzhledem k tomu, že jsme v kabinetě tři, mám o čem přemýšlet.
A o čem píšeme dále? Zkoumáme, zda ještě platí učitelské rčení, že co se děti nenaučí do Vánoc, do konce školního roku nestihnou. Názory se různí, leč fenomén plýtvání času ve školství by stál za delší úvahu. Začíná to už 1. září, kdy jsou žáci nezávisle na věku ve škole vždy pouhou hodinu, což jsem nikdy nepochopil. A takových proluk bychom našli ve školním rozvrhu nespočet.
Píšeme také o svobodě učitele, o níž uvažuje umělkyně a kantorka Rosana Zvelebilová. Kolega Jiří Karban zas vyzývá pedagogy, ať se žáky ve škole uspořádají cvičnou demonstraci, aby se naučili kultivovaně prosazovat své názory. Nápad je to zajímavý, ale osobně bych si na to netroufl. Pokud se najdou odvážlivci, nechť se ozvou s reportáží. Vzpomínáme i na fenomén destrukčních deníků, knih, které děti různě ničily. Kdysi vyvolávaly nadšení, dnes se mi jeví jako slepá cesta a neúcta ke knize. Knihy zachrání jedině dobré příběhy, v čemž se shodneme s autorem článku.
Bez zajímavosti není ani to, o čem nepíšeme. Například o kratomu, psychoaktivní návykové látce, jež se užívá ve formě prášku z rozdrcených sušených listů a je u nás volně k dostání. Zní to jako městská legenda à la Modrá velryba, ale je to fakt. Kratom už vyzkoušel každý pátý středoškolák. Nicméně, psát o této látce nám připadá, jako hlásit do školního rozhlasu, aby děti nelízaly v zimě zábradlí. A nechtěli jsme psát ani o Ukrajině, neboť se jí média věnují dost. Ale jelikož je pod prahem všeho, o čem přemýšlíme a co děláme, nakonec prosákla i k nám.