„Proč jsem otevřela vlastní školu?“

Zatímco venku zuřily obavy z tehdy zatím neznámé nemoci covid-19 a česká vláda se rozhodla preventivně zavřít všechny školy, v domě rodiny Komárových se spontánně vytvořila školní komunita, složená z jejích tří dcer a kamarádů. „Byla jsem z uzavření škol opravdu zoufalá, protože moje děti byly z izolace nešťastné. První měsíc měl samozřejmě každý radost, že nikam nemusí, ale když uzavření trvalo skoro dvanáct měsíců, to už bylo zlé,“ uvádí magistra Věra Komárová, kterou jsem zastihla po poradě s učitelským sborem v zasedací místnosti v přízemí školní budovy Leonardo da Vinci Academy v pražské Dlouhé ulici. 

Zbytečné zavření škol

„Samozřejmě že na začátku jsme si užívali společně trávený čas. Bylo fajn, že všichni spolu sedíme kolem stolu. Ale co dětem nemůže nahradit ani nejlepší máma na světě, je socializace s jejich vlastní věkovou vrstvou. Všechno to hašteření, trávení času s vrstevníky právě nejvíc potřebuje kategorie teenagerů. Taky jsem viděla, jak k výuce přistupují v ostatních školách. Moje děti byly sice on-line od rána do večera, ale vím i o školách, kde měli žáci jednu hodinu on-line výuky za týden,“ vzpomíná na dobu lockdownu paní ředitelka, která pozorováním vývoje událostí došla k názoru, že zavření škol za daných okolností bylo zbytečné. 

„Snažila jsem se mluvit s vládou, s lidmi z hygieny, ale nevedlo to k cíli. Nosili jsme jim informace o zkušenostech z okolních zemí, kde byly školy otevřené, ale bylo to jako házení hrachu na zeď. V České republice neexistoval důvod zavřít školy a všichni to věděli, ale potřebovali mít nějakou restrikci, která bude trvat.“