Cítím, tedy jsem

Postoj člověka k vlastnímu tělu je do velké míry ovlivněn kulturou: její filozofií, zvyky, obvyklým způsobem života. Když začneme uvažovat o svém postoji k tělu, je třeba si uvědomit, že myšlení naší společnosti je dualistické, stále silně ovlivněné karteziánským rozvratem jednoty těla a duše – Descartovým res extensa a res cogitans. Tento způsob nazírání nebyl ani v novověku ničím novým, jeho počátky sahají mnohem hlouběji, minimálně do antiky. V době rozvoje vědy však toto dělení získalo zásadní význam: umožnilo přenechat tělo medicíně, zatímco správu duše měla v kompetenci církev. A dodejme, že nejde jen o oddělení duše od těla, ale i o degradaci až odsouzení tělesnosti: zatímco ve východních filozofiích bylo tělo již v době antiky chápáno jako chrám duše, podle Platona je pro duši hrobem.