Vztah k vlastnímu tělu se začíná formovat záhy po narození. Už v raném věku mohou nastat problémy, které se později projeví v partnerských vztazích. Jak život pokračuje, přináší další výzvy. Jaké jsou a jak jim lze čelit, popisuje psychoterapeutka MARTINA VENGLÁŘOVÁ.
Věnujete se především problémům v mezilidských vztazích. Mohla byste blíže vymezit oblast, na niž se zaměřujete?
V první řadě je to práce s páry, která zahrnuje i párovou terapii sexuálních obtíží. Přibližně stejnou měrou se však věnuji i individuální terapii.
Dokázala byste odhadnout, jaký podíl z celkového objemu psychických potíží tvoří ty, které souvisí s tělesností?
Pokud tělesnost vnímáme i jako formu intimity, sexuality, a to nejen v páru, ale i ve vztahu člověka k sobě samému, k vlastnímu tělu, řekla bych, že se to týká všech. Možná se s tím v praxi setkávám častěji, protože se na sexuální problematiku specializuji, ale i u kolegů, kteří mají jiné zaměření, se u klientů většinou dříve nebo později vztah k vlastnímu tělu a téma intimity i sexuality objeví.
Kdy vlastně u člověka problémy se vztahem k vlastnímu tělu vznikají?
Mohou se rozvíjet od počátku života. Potíže mívají děti, které jsou odložené, odmítnuté nebo zanedbané. Velmi zajímavým zjištěním pro mě bylo, že podobné problémy mají rovněž děti, které měly nějaké bolestivé somatické onemocnění a zažily třeba těžkou operaci. Mohou to být děti nedonošené, které dostávaly kyslík a byly resuscitované, a podobně. Už v nejranějším věku začínáme své tělo vnímat na základě toho, jak se k němu chovají ostatní. Dítě, které nemá možnost zažít to, že ho všichni hladí, mazlí se s ním a milují ho, už v novorozeneckém období získává zvláštní pocit nejistoty.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.