Těžký život šprta

Přemýšlím totiž o dětech, které se chtějí učit. Dobrovolně. Baví je to. Nemusí být doslova šprti. Naopak. Jsou přirozeně zvídavé, mají smysl pro povinnosti, tedy chtějí úkoly plnit. Školu považují za samozřejmou, i když samozřejmě něco je baví víc, něco míň.

Na druhou stranu nemají v genech tendenci k nějakému soustavnému vyrušování v rámci vyučovacího procesu. Mají své cíle, chtějí jich dosáhnout. Plnění úkolů či prostě školní práci považují za normální. Rádi by se rozvíjeli.

Hodní stojí v koutě

Systém je ovšem většinou nastaven tak, že když neprudíte, nikdo si vás moc nevšímá. Jste za toho hodného, občas vás za to i pochválí, ale ve třídě je třeba udržet pořádek, tak se učitelé intenzivně věnují těm hlučným dětem. Těm, co úkoly neplní, co nevydrží hodinu pracovat, o nějakém klidu ani nemluvě. Řeší se, proč nemají úkoly, proč nevydrží soustředěně něco dělat, proč neustále řvou, ubližují spolužákům, mají řeči… Taková školní klasika. 

Ti, co chtějí pracovat, mají zkrátka smůlu. Nikdo na ně nemá čas, není prostor se jim věnovat. Při pedagogické poradě se obdobně řeší ti nezbedníci. Na normální děti, které chtějí vyhovět (to je dnes takřka neslušné slovo, ale jiné mě nenapadlo) a s radostí by se normálně učily, mnohde většinou není čas. A to mluvím skutečně o běžných dětech, nikoli o extrémně nadaných jedincích.

Utlučeni systémem

Obloukem se tudíž vracím ke svému zavádějícímu titulku, který je ve své podstatě vlastně bolestně pravdivý. A to proto, že ti, kdo chtějí normálně pracovat, nemají ve školách většinou na růžích ustláno. 

Ano, jsou pokusy, jak to zlomit. Fungují různé alternativy, které s tím bojují, leč většinově mám pocit, že pokud jste dítě, které tak nějak běžně pracuje, jste přiměřeně aktivní, ale nikterak nevybočujete, stáváte se vlastně obětí šikany. Těch, kteří to mají jinak a kterým se všichni věnují. A to teď nemluvím o dětech s diagnózou.

A vlastně víc mluvím o učitelích, kteří to tak mají většinově nastavené – mnohdy aniž by si to uvědomovali. Situace je k tomu nutí. Změnit tento způsob vnímání je běh na dlouhou trať. 

Ale když se na to víc zaměříte, ten trend je setrvalý. Viz ony zmiňované pedagogické porady: „Kdo má problémy a kdo neprospívá?“ Častý začátek dialogu. Ten se rozvine v divokou diskusi o všech možných a nemožných problémech žáků. Děti, které do této množiny nepatří, nikdo moc neřeší. 

Výsledek je ten, že děti, které měly zájem a chtěly, jsou systémem utlučeny do jakési průměrnosti. Nebo do opačného extrému. Začnou na sebe nějak upozorňovat. Ovšem radost z poznání a vzdělávání jde v každém případě do kopru…