Příprava pro život

Něco na tom bude, s tím musím souhlasit. Ale možná ještě ožehavější problém vidím v tom, že děti moc nepřipravujeme ani na dobu, kterou máme na dohled. Moc jim umetáme cestičku, zdá se mi. 

K maturitě v džínách

Učíme děti, že mají svá práva. To je samozřejmě v pořádku. Mají. Jen se zapomíná na tu druhou stranu věci – že mají také povinnosti, že něco musí, že mají nějakou odpovědnost. Je hezké být pořád pozitivní a za všechno děti chválit. Když ale posléze narazí na pracovní svět, nejsou připraveni. Jdeme ode zdi ke zdi. 

Pamatuji na dobu své školní docházky, kdy mít v kupříkladu v sedmé třídě nabarvené vlasy znamenalo mít problém ve škole.Dnes by měla problém spíš učitelka, kdyby na něco takového upozornila. Je každého právo, co si udělá s vlasy. Jaké si nechá udělat tetování. V čem chodí oblečený. 

Jistě. S tím vůbec nepolemizuji. Poukazuji ale na to, že nejsou hranice. Jde to tak daleko, že studenti přijdou k maturitě v otrhaných džínách. Osobně bych je ke zkoušce nepřipustila, leč narážím. Jejich právo je být oblečen podle svého. 

Ostatně, nemusíme pro příklady chodit jen do školy. Vždyť třeba oblečení v Národním divadle či Státní opeře je často podle podobného mustru. „Jsme rádi, že vůbec přijdou, nebudeme ještě vyžadovat nějaký dress code,“ zní v debatách poměrně unisono. 

Tetované nebereme!

Měla jsem nedávno ve škole na besedě personalisty. Nebudu sdělovat odkud, abych dodržela GDPR, které se sice dodržuje hlavně podle toho, jak se to kdy hodí, ale na to nechci spoléhat. Tak tedy personalisté z jednoho prestižního pracoviště dětem vysvětlili, jak se postupuje při pracovním pohovoru, co je motivační dopis, jaké jsou povinnosti jejich zaměstnanců. A dodali, že mají své vnitřní podmínky, takže s divokou barvou vlasů ani s viditelným tetováním vás prostě nepřijmou.