Křehká generace

Nemám tím samozřejmě na mysli opravdu psychicky nemocné děti, ale spíš ty, které jim zabírají místo v čekárnách psychologů a psychiatrů. Rozebíráme tento komplikovaný problém v našem časopise jak v rozhovoru s dětskou psychiatričkou, tak v anketě mezi pedagogy. Jsou děti, které zavření škol v covidové pandemii zcela převálcovalo a začaly trpět úzkostmi, sociální fóbií, poruchami příjmu potravy, případně se sebepoškozují. A pak znám děti, které se v lockdownu začaly otužovat, naučily se hrát na klavír anebo pomáhaly rodičům při podnikání.

Jeden můj známý bydlí naproti ústavu pro tělesně handicapované děti. Každý den pozoruje, jak do tamější školy přijíždějí vozíčkáři, nevidomí, neslyšící, děti po obrně a další postižení, zatímco jeho fyzicky zcela zdravá dcera není schopná vstát z postele a odebrat se do školy. Nedává to, jak říká. Ačkoli žije v úplné harmonické rodině, odmítá plnit běžné povinnosti, nechce se stýkat s vrstevníky jinak než přes sociální sítě, co chvíli zobe De-press. To jsou volně prodejné tobolky obsahující kozlík lékařský a šafrán, de facto tedy neškodné placebo, ale už sám návyk, že špatnou náladu řeším ve dvanácti letech pilulkou, je podle mne ničemný.