O mysli, entropii a meditaci

Zakladatel kvantové teorie Erwin Schrödinger napsal pozoruhodnou knihu What is Life (Co je život), která – ač byla publikována v roce 1944 – stále představuje velmi zajímavý vhled na téma existence života jako „nepochopitelného“ směřování přírody k vytváření uspořádanosti. Tento děj se z hlediska známých fyzikálních poznatků jeví jako mimořádný, poněvadž je v protikladu k procesu entropie jako směřování přírody k neuspořádanosti. 

Já a vnější svět

Živé organismy, pokud si mají udržet svoji vysokou míru uspořádanosti, k tomu potřebují energetický metabolismus, a jakmile tento proces života ustane, živá struktura svoji uspořádanost ztratí. Erwin Schrödinger pojmenoval tuto pozoruhodnou schopnost živých soustav utvářet sebe sama, která jde proti základním teoretickým představám fyziky, jako negativní entropii. V moderní biofyzice se v tomto kontextu pojednává o takzvaných sebeorganizujících systémech, a to především v souvislosti s teorií komplexity a teorií chaosu. To, co náleží jako zajímavá vlastnost všem živým soustavám, je schopnost chránit sebe, díky čemuž živý organismus rozlišuje, co mu prospívá a co mu škodí. To znamená, že i velmi jednoduché – například jednobuněčné – organismy mají nějakou schopnost zpracovávat a vyhodnocovat informace z okolí a rozpoznávat, co je pro ně prospěšné, a co je naopak „bolí“. Již Aristoteles uvažoval podobným způsobem: to, co je živé, je obdařeno vlastností psýché či anima, schopností rozlišovat sebe ve vztahu k vnějšímu světu a z tohoto vztahu vyvozovat, co je příjemné a co nepříjemné.

S touto základní úrovní rozlišení sebe souvisí „inteligence“, na jejímž formování se podílejí percepční a kognitivní procesy směřující k sebepoznání a poznání vnějšího světa, které nám také umožňují zažívat smysl nás samých. Jistěže nikdo z nás nerozumí tomu, jak „kouzelný dech“ přírody dává život, ale jelikož k tomuto dění patříme, jako pozorovatelé schopní uvědomovat si a poznávat vlastní existenci máme s tímto zvláštním dechem bytí osobní zkušenost. Kdyby sebepoznání nebylo, také bychom sice jednali s „nevědomou“ vůlí po smyslu, ve snaze žít a zachovat sebe a své rozlišování toho, co je příjemné a co nikoli, ale nemohli bychom si to uvědomit a zažít smysl věcí a sebe samých. 

Život v nás proudí, a byť se některé věci a zážitky podobají, nemůžeme dvakrát vstoupit do téže řeky a se životem experimentovat. Jak ukazuje také fyzika, princip entropie jakožto směřování k neuspořádanosti vytváří v tomto světě „šipku“ jako směr toku času. Některé věci nemáme možnost vrátit zpět a zkusit je udělat znovu a jinak.

Vysněné království svobody a štěstí

Když si něco moc přejeme, hodně o tom sníme, je v nás taková málo uvědomovaná představa, že až to dostaneme, všechno bude zvláštně krásné a tato krása již nikdy nepomine. Ale jak víme, když se vysněné věci uskuteční ve vnějším světě, jsou opět „jen“ v realitě, takže nepomíjivě krásné nejsou, byť se takové v našem snu zdály. 

Nabízí se otázka, kde se v nás tyto úžasné sny a touhy po něčem krásném a nepomíjivém berou. Carl Jung nazývá tyto předobrazy snění, které jsou nám všem společné, archetypy. Pátráme po lásce a smyslu, který nekončí. Hledáme svět, v němž není bolest a je jen radost, svět, o němž čteme v pohádkách, legendách a mýtech jako o snovém království věčné svobody a štěstí.

Na toto dilema bytí odpovídají slova evangelia takto: „Mé království není z tohoto světa.“ A v jiné úžasné větě: „Nehromaďte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde zloději vykopávají a kradou. Raději si hromaďte poklady v nebi, kde je mol a rez neničí a zloději nevykopávají ani nekradou. Vždyť tam, kde je váš poklad, je i vaše srdce.“

Jako by nám tyto výroky říkaly, že naše krásné sny jsou reálné a mohou se uskutečnit, byť tam, kde jsou utvářeny ve vnějším světě, jim „fyzikální entropie“ dá jen omezenou možnost bytí v čase. A zároveň jako by v nás existovalo hlubší sebepoznání, v němž tyto sny mohou žít v celé své kráse, z níž v našem světě pozorujeme jen „stíny“, jak o tom psal Platon ve svém podobenství o jeskyni.