Pedagogická vražda

Podle ministerstva žáci samozřejmě mohou chodit na WC, i když se to tluče s nařízením, že by neměli zůstávat bez dozoru. Nic nového pod sluncem. Zdravý rozum se ve škole s různými vyhláškami tluče často. 

Druhý dotaz se týkal trans žáků, kteří se cítí být jiným pohlavím, než skutečně jsou. Jak k nim citlivě přistupovat, jak je oslovovat, jak s nimi pracovat? Tisková mluvčí ministerstva školství poslala několik obecných doporučení plus ještě – inspirována zřejmě předchozím dotazem – připojila doušku, jak je to u trans žáků s užíváním klozetu. Doslova napsala: „Co se týče používání toalet, obecně je ideální, aby děti ve školách mohly využívat takovou toaletu, která je v souladu s tím, jak uvažují o svém pohlaví, což samozřejmě může být problém pro některé z jejich spolužáků. Je zde také například alternativa, aby tito studující mohli využívat toalety pro vyučující.“ A co když se jako trans cítí učitel? Nebo školník? 

Nemáme v úmyslu tuto problematiku zlehčovat. Zmíněné příklady uvádíme pro dokreslení, co všechno se musí brát v dnešní škole v potaz. A jelikož se na ministerstvu školství nezabývají jen toaletami, co chvíli se z jejich strany objeví nový nápad či pedagogická vize. Naposledy to byla třeba idea sloučit výtvarnou a hudební výchovu do jednoho uměleckého předmětu anebo nahradit klasické známkování zaškrtáváním čtverečků, aby se děti nestresovaly. Nad tímto nápadem se pedagogové skutečně rozohnili. 

„Viděli jste snad někdy dítě stresované kvůli jedničce? V životě ne, viďte. Naopak, viděla jsem stovky dětí z jedničky nadšených. Proč chce někdo pracovitým dětem tuhle radost brát? Protože hloupé nebo líné dítě je smutné, když dostane pětku?“ psala jedna pedagožka, načež druhá oponovala: „Klasická klasifikace vytváří každé pololetí hon za známkou.“ A třetí zvolala: „Dát prvňáčkovi na vysvědčení horší známku než dvojku je pedagogická vražda!“ Mix všech názorů si přečtěte v naší rozšířené anketě.

A pokud by se vám zdálo, že se současné školství topí v žabomyších sporech, osvěžte si paměť s novinářkou Sabrinou Karasovou, jež zavzpomínala na své dětství za socialismu – a ještě k tomu v Mostě. A komu by to nestačilo, může se vrátit do doby druhé světové války v článku Příběhy očitých svědků.