Jiný odstín hlasu

Kdysi jsem redigoval knihu Krizová intervence v kazuistikách, jejíž spoluautorkou jste byla. Vzpomínám si, že jsme se sešli, abychom probrali záležitosti kolem textu, a vyšlo najevo, že oba záhy odjíždíme do Říma. Napadlo mě zeptat se, kde budete bydlet, a ukázalo se, že budeme ve stejnou dobu na stejném místě. Potkali jsme se před hotelem. Vnímal jsem to jako příklad smysluplné náhody. Myslím, že to je vlastně vyjádřením řádu, smyslu a krásy, s nimiž se v životě potkáváme. 

Ta náhoda mě tehdy překvapila a přinesla mi spoustu dobré nálady. Práce nad knihou byla dost intenzivní a to zjištění, že se setkáme v Římě, bylo jakýmsi mostem z jednoho prostoru do druhého. Bydlení v blízkosti nádraží Termini se ukázalo jako docela dobrodružné. Přijeli jsme s mým třináctiletým synem pozdě večer, a když jsem se pak za bílého dne rozkoukala, uviděla jsem spoustu obchůdků s orientálními a africkými potravinami, muže a ženy nejrůznějších národností, hloučky výrostků a mladších mužů, kteří nevyhlíželi zrovna bezpečně, a ještě později, o ulici dál, obchody s materiálem snů – polodrahokamy, korály, perlami všech možných tvarů barev a cen. Zkrátka výtvarný ráj. Na tu cestu do Říma vzpomínám pořád dost živě. 

Smysluplná náhoda neboli synchronicita je koncept, se kterým přišel Carl Gustav Jung. Vím, že se nyní v rámci práce na dalším odborném textu zamýšlíte nad Jungovými texty o alchymii. Jaké to má podle vás místo v dnešním světě grantů založených na přísně vědeckých postupech? Dá se Jung spojit s vědou? Nehraje v tom určitou roli spíše umění? 

Jungovy texty o alchymii jsou pro mě jedním ze způsobů, jak vykládat procesy zrání duše. Alchymická proměna tvoří podle Junga paralelu k principu „sjednoceného vědomí“, tedy spojení jáské osobnosti (mužského principu) s nevědomím (ženským principem). Výsledkem by mělo být „bytostné Já“, které je nadané celostí a vnitřní jednotou a přesahuje omezené možnosti našeho ega. Tohle je samozřejmě ideální stav a my lidé můžeme uvažovat maximálně o jakémsi optimu, k němuž se tak jako tak posouváme po malých krocích. Pro mě jako psychoterapeutku je důležité vědět, co je to za kroky, jak vypadají a zda je mohu spolu s klientem zahlédnout. Na tohle ovšem vědecké důkazy úplně dosáhnout nemůžou. Pohybujeme se přitom ve světě subtilní energie, odstínů, které lze zpozorovat tu a tam v jisté pomíjivosti a prchavosti, v něčem, co se teprve rodí; záchvěv této připravované změny je zahlédnutelný ve tváři, v pohybu mimických svalů, v jiném rozvržení světla v obličeji, v prohloubeném dechu, v pohybu těla, které se dostalo do lepšího kontaktu s vlastní silou a stabilitou… Ano, je to umění i řemeslo. Dobrý řemeslník se vyzná v detailu a umí s ním zacházet. Umělec použije své intuitivní vhledy tam, kde je na to připravená půda. Psychologie má ovšem i svůj vědecký rozměr. Používá diagnostické techniky, subjektivní výpověď se dá převést do parametrů objektivního posouzení. Mně v mé profesi i v tom, čím se zabývám mimo ni, je bližší ta jemnější část spektra. 

Vnímáte tělesné projevy svých klientů. Dávám si to do souvislosti s tím, že se věnujete bodypsychoterapii. Zároveň zmiňujete neprofesní aktivity. Co je tedy ve vašem životě ona jemnější část spektra a jak to souvisí s tělem? 

V mém profesním životě mě významně ovlivnily dva psychoterapeutické systémy: Pesso Boyden System Psychomotor a biosyntéza. Oba dva se krásně doplňují a je pro mě důležité, že se velmi pozorně zabývají subtilními aspekty lidského tělového prožívání. Propojují pohled na lidskou duši v triádě myšlení, emoce a tělo a tyto segmenty scelují. To, že zmiňuji detail, je ale dáno i mým služebním věkem; po čtyřiatřiceti letech praxe je většina terapeutů schopna „vidět“ jemnosti. Psychoterapeutická práce s tělem má samozřejmě hodně blízko i k práci s hlasem. Tím, že se od svých patnácti let pohybuji v oblasti staré hudby, zpívala jsem a zpívám v několika ansámblech a mám za sebou řadu kurzů zaměřených na poučenou interpretaci staré hudby, zabývám se různými postupy, jak vědomě přistupovat k vlastnímu hlasu a jak podporovat ty, kdo svou cestu k hlasu hledají anebo něco ve vztahu ke svému hlasu a interpretaci řeší. 

Na zpěvu staré hudby se mi líbí přirozenost a nekomplikovanost ve vedení tónu, bez tlaku, bez jakékoli nadbytečné exaltovanosti. V současné době se na mě občas obracejí zpěváci i instrumentalisté s nějakým dílčím problémem a zejména biosyntetické postupy jsou pro tyto účely jako stvořené. Myslím si, že bych si nyní už v životě nevystačila výhradně s psychoterapií a krizovou intervencí.