Pořádal jsem nedávno jednu antologii na téma horor v české literatuře. A při té pořadatelské práci na mě vypadla dvě velká zjištění. Jedno obecné, jedno konkrétní.
Nejdřív to obecné. Horor určitě není vynález přelomu 18. a 19. století, a rozhodně si netyká jenom s žánrem povídky, novely, románu. Strach je univerzální, všetečný. Je tady s námi od nepaměti a v literatuře na sebe bere podobu jak prozaickou, tak básnickou nebo písňovou. A rozhodně nebytuje jenom ve fikčních světech, ale i ve světě novinové zprávy nebo reportáže. Takže ta antologie dostala široký podtitul: „Strach, tajemství, hrůza a šílenství v české fikci i non-fikci 14. až 21. století.“
A to konkrétní zjištění? Kolik šílenství a hrůzy je v literatuře spojeno s motivem dítěte. Vlastně mi to zpětně přijde jako nejkrutější platforma pro hororovou projekci. Strašidla a přízraky, upíři a „pekla zplozenci“, pálení čarodějnic i bestialita a bolest první války, která ukončila dlouhé devatenácté století, stejně jako rozmanité podoby haprující a divergující duše dvacátého století – nic z toho nakonec nemá takovou vnitřní sílu a naléhavost jako utrpení a smrt dítěte. Ať je zpracováno veršem, nebo prózou.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.