Témata duševního zdraví a možného ohrožení planety v podobě ekologických katastrof hýbou současnou společností. Jaká je mezi nimi souvislost? Psychoterapeutka TEREZA KRÁLÍČKOVÁ se v osobní úvaze zamýšlí nad odcizením, nadějí a touhou žít.
Andreas Weber ve své knize Cítí, tedy je napsal: „Je třeba pochopit, že co se děje přírodě, děje se i nám.“ Rozkol mezi námi a přírodou, ke kterému dochází od dob novověku, není jen možnou příčinou ekologických katastrof, jak se někteří odborníci domnívají. Tento narušený vztah může stát v základech našeho pocitu odcizení a duševní nepohody. Opuštěním bytostného sepětí s přírodou dochází k odloučení se od prazákladu nás samých, od čehosi podstatného, čím jsme tvořeni a neseni. Z přírody můžeme čerpat nejen materiální zdroje, ale i poznání o světě a sobě. A to jednoduše proto, že také my jsme přírodními stvořeními a příroda je naším širším domovem, který nám dává prvotní možnost vůbec být a rozvíjet se.
Touha být
Co mám na mysli, když mluvím o přírodě a o narušeném vztahu? Přírodu tvoří vše živé, vše, co je schopno se samo ze sebe rozvíjet, zanikat a znovu se obnovovat. Vše je organicky propojené, roste ve vztazích a v komunikaci s okolím. Příroda představuje organickou sounáležitost, ekosystém, který spolupracuje, aby byl. Patří k ní také dravost a soupeření, stejně jako ke všemu živému. Nicméně to není boj o přežití, který by stál v základu jejího fungování, jak jsme se mohli učit od Darwina. Motivem je spíš touha být.
Smysluplný celek
Jde o to, abychom také sebe samé pochopili nejen jako kulturní bytosti s individualitou, která se touží zajistit a prosadit, ale abychom se vnímali a přijali jako součást něčeho, co nás utváří, přesahuje a nese. Něčeho, co tu bylo před námi a bude tu i po nás. Abychom se v tom ukotvili a tomu odpovídali. To je úplně jiné paradigma, kterým můžeme opět získat své patřičné místo ve smysluplném celku bytí, který nezaniká s naší nevyhnutelnou individuální konečností. Jde o určitý duchovní či spirituální rozměr, který podle mého názoru souvisí s duševním zdravím jednotlivců i celé společnosti. A právě tato rovina člověka trpí, protože svět je příliš materialistický. My sami se pak stáváme zdroji (human resources) k využití a vyčerpání.
Každá doba a společnost má svou řeč, tedy určitý výklad světa, který ji určuje a skrze nějž si lidé v ní rozumí. Na přírodu se nelze dívat jako na objekt či zdroj, který je možné vytěžit – ale ani čistě romanticky. Obojí by vedlo k míjení se s tím, že rozmanitost přírody i od nás vyžaduje rozmanité vnímání a vidění. Možná jsme ještě nenašli způsob, jak o této duchovní rovině mluvit a psát tak, aby to neznělo pateticky, ezotericky, směšně nebo jinak v moderní době nepřijatelně. Duchovní rozměr nepatří náboženství, nebesům ani žádnému zásvětí. Patří ke stvořenému světu a všemu, co v něm hmotně i nehmotně, viditelně i méně viditelně již je. Protože stejně existujeme i my: jsme zjevní i skrytí jeden před druhým i sobě samým. A právě my máme možnost si tuto rovinu odemknout. Jsme k tomu vybaveni.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.