Environmentální úzkost v terapeutovně

O globálním oteplování a hrozící klimatické krizi vědci vědí minimálně od šedesátých let 20. století. Kvůli ropné lobby, hlasitým klimatickým popíračům, celospolečenskému optimismu vůči nekonečnému růstu ekonomiky osmdesátých a devadesátých let i kvůli prostým obranným mechanismům naší psychiky jsme ale dlouho žili v popření reality i svých strachů z ní. Potlačené emoce před pár lety konečně začaly masivněji probublávat ven. Roli sehrála popularita a odhodlání mladé aktivistky Grety Thunberg, která si poprvé v srpnu roku 2018 sedla před švédský parlament a odstartovala celosvětové hnutí Fridays For Future. Mladí lidé z celého světa konečně nahlas projevovali ve stávkách svůj strach, úzkost, smutek i vztek na generaci politiků, kteří se k řešení klimatické krize staví příliš vlažně.

I české noviny a magazíny se v roce 2019 zaplnily rozhovory a komentáři o novém fenoménu environmentálního žalu. Pak bohužel vše zastínila pandemie covidu. V hlavách lidí ale pocity zmaru a bezmoci ležely a leží dál. Jak o nich mluvit? A jak pomoci lidem, kteří se v terapeutovnách s podobnými pocity svěřují?

O environmentálním žalu začala v Česku jako první mluvit bioložka, socioložka a environmentalistka Hana Librová a její termín se v médiích ujal. Oproti tomu v zahraničí se po roce 2010 vžilo spíše sousloví eco-anxiety, ekologická úzkost. Ale oba termíny, jak poznamenává sociální ekopsycholog Jan Krajhanzl, nadreprezentovávají jeden druh emoce a ty ostatní trochu nechávají stranou. Přesnějším pojmenováním jevu je podle něj „environmentální distres“, zahrnující všechny náročné a nepříjemné projevy dopadů klimatické krize na naše mentální zdraví.

Environmentální distres nefiguruje v diagnostických manuálech psychických onemocnění, nicméně v roce 2018 Americká psychologická asociace ve své zprávě jasně pojmenovala psychologický fenomén ekologické úzkosti jako „chronický strach z environmentálního kolapsu vycházející z klimatických změn, které jsou podle všeho neodvratné, a spojený s obavami o budoucnost a životy dalších generací“. Jde o celou řadu emocí, většinou směs strachu, hněvu, pocitů viny, bezmoci, zoufalství nebo vyčerpání. Lidé mohou prožívat podobné pocity jako při posttraumatické stresové poruše. Stejně jako traumatizující situace, kterou neumíme zvládnout, je klimatická změna něco ohrožujícího, co jedinec nedokáže ovlivnit a kontrolovat. Proto byl zaveden pojem pretraumatická stresová porucha, jejímiž příznaky jsou úzkost, vyhoření, spánkové poruchy nebo ztráta smyslu života, tvořící živnou půdu pro další psychické potíže nebo závislosti.

Nevidím zlo, neslyším zlo

Podle amerického průzkumu z roku 2018 se téměř 70 procent lidí ve Spojených státech obává změny klimatu a přibližně 51 procent se cítí „bezmocně“. Čerstvá česká studie přináší podobná data, v celé věkové škále 60 procent lidí očekává, že dnešní děti budou žít v horším světě, než je ten náš. Proč ale už dávno hromadně nejednáme a radikálně neměníme svůj životní styl, urgentně netlačíme na politiky, aby okamžitě zmírnili emise velkých podniků a elektráren?

Média o klimatu informují pilně, ovšem může se zdát, že zprávy padají do černé díry. Zahlcování fakty, vyvolávání strachu či pocitů viny při zvědomění vážnosti situace nefunguje a lidé radši strkají hlavu do písku. Je to totiž pohodlnější. Jak popisuje Jan Krajhanzl: „Lidé reagují na klimatické problémy de facto iracionálně (...). Mají pocit, že se jich dopady globálních klimatických změn netýkají, nebo si myslí, že se budou dít až v daleké budoucnosti.“ Obranné mechanismy ega nás tím chrání před stresem, zraněním, paralyzujícími obavami. Psychika mnohých lidí automaticky sahá k bagatelizaci – „aspoň tu bude tepleji a můžeme pěstovat pomeranče“ –, racionalizaci – „jako jednotlivec stejně nic nezmůžu, tak proč bych neletěl na dovolenou“, ignoraci nebo rovnou popření. V případě klimatické krize nám ale obrany dělají trochu medvědí službu, brání nám prozřít a podnikat racionální kroky. Neradi také měníme zaběhlé způsoby a standard života kvůli tak abstraktní, nehmatatelné a vzdálené „nepříjemnosti“, jako je změna klimatu. Problémy všedního dne – dovézt děti do školy a co nejlevněji nakoupit potraviny, byť jsou dovážené přes půl světa – jsou naší psychice bližší.

Ekoúzkost není individuální patologie

Když přestaneme odrážet nápor děsivých zpráv o klimatické krizi a pustíme je k sobě, mnoho z nás může zažít svíravé úzkosti nebo rozvoj deprese. Tak, jak to popisuje matka dvou dětí Jana: „Nakojila jsem miminko, a jakmile usnulo, popadla jsem telefon a četla různé články. Neměla jsem moc sílu ani chuť si hrát se starší dcerou. Při pohledu na plastové hračky ve vaně nebo jednorázový obal od dceřina pitíčka jsem se cítila hrozně provinile. Hůř jsem spala, a když jsem se uprostřed noci vzbudila, nemohla jsem usnout a pořád jsem se strachovala, v jakém světě budou žít moje děti a jestli se nemáme někam odstěhovat. Ale asi není kam.“ 

V současné psychologii už panuje shoda na tom, že prožívat zúzkostňující strach z klimatické krize není patologie. Terapeuti by měli brát obavy klientů z dané situace vážně a nezlehčovat je anebo „nepředpokládat, že jde o dysfunkci duševního zdraví nebo že je člověk trpící ekologickou úzkostí nějak nemocný“, jak píše psychoterapeutka Linda Buzzell. Cílem psychoterapie není klienta z environmentálního žalu „vyléčit“, ale pomoci mu jeho pocity prožít, integrovat a možná – pokud je to v souladu s jeho aktuální kapacitou – je přetvořit v aktivitu a novou sílu.

Svěří-li se klienti s klimatickým distresem, téma bezpečí bude jedno z těch, které bychom neměli minout. Je klíčové uznat, že klientovy pocity jsou přirozenou a platnou reakcí na ekologickou krizi, které čelíme. „Moje terapeutka toho o tom, co se děje s klimatem, moc nevěděla. Seděla jsem v křesle a viděla, jak se usmívá, a hlavou mi běželo, že bych ji neměla moc děsit... Než jsem se úplně otevřela se svými pocity bezmoci, trvalo to dalších pět sezení,“ popisuje pětadvacetiletá Gabrielle. Terapeut sám by měl prozkoumat, jak se ke klimatické krizi staví, zjistit, jestli mu jeho vlastní obranné mechanismy nebo nepříjemné pocity nebrání se na klientovo téma autenticky napojit. Ostatně snad každý z nás o kácení lesů, plastech v mořích a klimatických katastrofách z médií slyšel a může sondovat, jaké pocity v něm děsivé scénáře budoucnosti vyvolávají a nakolik si své strachy uvědomuje, či je spíše potlačuje, aby byl schopen dál fungovat. Klimatická krize zve do terapie i další obří existenciální témata, která sdílíme všichni: nejistotu nebo vyrovnání se s naší vlastní smrtelností. 

V případě klimatické krize se může zdát, že jednání jednotlivce nemá žádný vliv, což nás může demotivovat a od jakékoli akce odradit. Do psychoterapeutického procesu se tak hodí zahrnout hledání, jak můžeme k lepší budoucnosti sami malými krůčky přispět. Terapeut možná zkusí pátrat, jak se klient může propojit s ostatními a obnovit komunitní vazby. Klient se může zamyslet, zda mu dává smysl se účastnit městského zahradničení, založit nějaký sousedský spolek nebo třeba pomoci ve škole zajistit svod na dešťovou vodu – jakýkoli aktivní krok může být léčivý a zmocňující. A pro klima užitečný. Velkým pomocníkem je příroda – užitečné je podpořit klienta v kontaktu s přírodou a vyzkoušet různé formy ekoterapie a lesní mindfulness, které boří naše pocity odpojení a izolace.