Angažovanost v psychoterapii

Součástí terapeutova úkolu je podle mého soudu poznat, co je nevyslovenou žádostí, jakkoli by bylo v ten okamžik snadnější ohraničit se formátem služby nebo naší soukromé praxe. U každého lidského setkání, zejména pak s člověkem, který přichází, aby dostal pomoc, bychom se měli zastavit a zamyslet. Měli bychom být připraveni na to, že nevyslovená potřeba či prosba mívá různou podobu: potenciální klient může být nevstřícný, zmatený, nejistý. Třeba ztratil kontakt s vnější realitou, trpí devastujícím vyloučením nebo je jeho reakcí na stres jen mlčení nebo hostilita. A jaká je adekvátní odpověď vzhledem k našim možnostem a také osobnímu komfortu? Takové otázky naléhavě vyvstávají v mnohých sociálních službách, kde se povšechně hovoří o klientově motivaci a indikaci. Typicky se objevují například v centrech duševního zdraví nebo ve službách pro závislé či lidi bez domova. Je tento klient „indikovaný“, tedy vhodný pro naši službu? Smutnou realitou je, že lidské neštěstí se o indikaci nestará a bohužel často obsadí hned několik pozic v jedné duši (psychická porucha, závislost, bezdomoví…), čímž je daný člověk rázem vyřazen z indikačního síta.

Léčivá moc vztahu

Stejné otázce čelíme v terapii. Součástí projevu potřeby péče o duši je, že klient někdy nedokáže – kvůli své sociální situaci, intelektovým schopnostem, zátěži duševního onemocnění, nedostatku kompetencí z primární rodiny – vhodným způsobem o pomoc požádat a formulovat svou potřebu. Úplně stranou nechme, že často nemá finanční prostředky. Oprávněnou námitkou profesionálního psychoterapeuta jakéhokoli směru by bylo, že takový klient nemusí mít z psychoterapie užitek nebo že pro něj v této životní fázi není vhodná. Já jsem však přesvědčená, že léčebná moc vztahu – jak to ostatně potvrzují výzkumy týkající se terapie – je jednou z hlavních hybných sil nejen terapie, ale v zásadě jakékoli změny v lidském životě. Tak jako je nástrojem chirurga skalpel a injekční stříkačka, tím naším je terapeutický vztah. Je to vztah zpočátku nevyrovnaný, protože terapeut v něm nutně lépe tuší, jakou může mít podobu, vstupuje do něj s otevřeností, připraveností na různé okolnosti, a především je sám minimálně základně duševně ukotvený. Oproti tomu klient přichází zraněný, aby našel alespoň nějakou pomoc, a často s harmonickým a naplněným vztahem žádnou zkušenost nemá. Proto vůbec nemusí být schopen dostát našim „vstupním podmínkám“ – třeba projevit nadšenou motivaci ke změně nebo formulovat zakázku. Jistě nemáme povinnost poskytnout své služby každému, kdo se objeví. Myslím si však, že máme do jisté míry povinnost zaujmout k takovému člověku a jeho bolesti soucitný postoj a zareagovat jinak než zavřenými dveřmi a více či méně explicitním odsudkem, například větou, že „není dost motivovaný ke změně“. Ve velké části případů totiž jde spíš o to, že neznáme vhodný druh vztahu, který by takovou změnu podpořil, a tudíž ho nemůžeme nebo neumíme poskytnout, než že by daný člověk neměl potenciál se změnit. 

Oftalmolog nemá povinnost operovat komplikovanou zlomeninu, ale nečekáme ani, že zabouchne dveře s jednoduchým sdělením, že „tento problém tu neumíme řešit“ nebo že „pacient není motivovaný k vyšetření zraku“. Dokonce ani předat telefon na chirurga v okresním městě nestačí. Namísto sebereflexe někdy hodíme vinu za neúspěšně navázaný vztah nebo probíhající proces nevědomky na klienta. 

Projevem terapeutovy zralé vnitřní sebereflexe by v takovém případě mělo být: „Já vám nemohu pomoci.“ Projevem angažovanosti by však mělo být ještě cosi dalšího: terapeut by se měl pokusit vykročit směrem k tomuto člověku, ať už je jakýkoli, a – byť jen na jediný okamžik – umožnit setkání. V daseinsanalýze bychom řekli „spolubytí“, nebo dokonce „spáru“.