Člověk dotekový

Představuji si, že ještě před sto padesáti lety většina lidstva trávila velkou část času venku, manuální prací, v komunitě. Stejně jako po statisíce let předešlého vývoje. Teď se místo do zeleně díváme do obrazovek, zahrnují nás videa, zprávy, produkty, reklama. Doba strávená s technologiemi se stále prodlužuje, svět se díky dokonalejším přístrojům, aplikacím a umělé inteligenci mění raketovou rychlostí. A s ním i naše vnímání, mysl i chování, ačkoli si to možná zatím nechceme připouštět.

Tato obrovská globální společenská změna se udála během pouhých patnácti let – právě tolik uběhlo od spuštění výroby přelomového „chytrého telefonu“ iPhone, malého počítače, který jsme najednou mohli nosit s sebou v kapse. Dnes, v roce 2023, již vlastní smartphone valná většina populace – více než 5,2 miliard lidí. Vypadá to, že jediní, kdo v bohatší části světa nemají chytrý mobil, jsou miminka a předškoláci – a snad pár „podivínů“, kteří si smartphone pořídit natruc nechtějí a vystačí si s tlačítkovým modelem.

Plody virtuální džungle

Možná jste v médiích zaznamenali Manfreda Spitzera a jeho knihu Digitální demence. Německý psychiatr přísně kritizuje digitalizaci společnosti a viní nové technologie ze snížení mentálních schopností lidí, zhoršení paměti a soustředění a epidemie online závislosti. „Přeneseme-li intelektuální práci na digitální média, pak už ji nevykonává náš mozek. Když používáme auto, atrofují nám svaly. Když používáme GPS, atrofuje nám mozek,“ píše výhružně Spitzer.

Byť jeho studie poskytují šokující data o vlivu nadměrného užívání sociálních sítí, online her a dalších aplikací na náš mozek a jeho obavy jsou bezpochyby oprávněné, přece s jeho rétorikou nesouzním. Vyvolávání strachu a alarmující výzkumy dokážou bohužel přesvědčit k zamyšlení či dokonce změně návyků jen velmi málo lidí, jak se ostatně ukazuje třeba v případě klimatické krize. 

I média se vyhroceného černobílého vidění ráda chytají a sypou na nás hrozivé zprávy – na negativní titulky se totiž více kliká. Jenže internet a digitální technologie a jejich vliv na společnost černobílé nejsou. Jsou naopak komplexním, barevným a nekonečně se proměňujícím fenoménem, který nám také poskytl úžasné možnosti komunikace, propojování, sdílení a svobody. Neomezený přístup ke zdrojům informací pokládáme již za samozřejmost, nepostradatelnou pomoc poskytují v podnikání, rozvoji vědy, při řešení lokálních i globálních problémů. Internet proměnil to, jak se učíme, jak pracujeme. Změnil náš způsob myšlení, vztahování se, chování – někdy k lepšímu, jindy k horšímu. Ale pojďme raději místo strašení a generalizací všímavě a zvědavě zkoumat, jak virtuální džungle funguje, pojďme naplno využívat její plody a tlumit rizika, pojďme individuálně i společně hledat, jak se v ní naučit pohybovat tak zdravě a udržitelně, jak je to jen možné.

Zkoumáme hlavně děti

Potkala jsem nedávno na ulici asi desetiletého kluka, který jel po chodníku na odrážecí koloběžce, v rukou telefon a „pařil“ hru. Řídítka držel břichem. Otřepala jsem se z nepříjemného pocitu z představy, že podobně zaslepeně přechází silnici, a znovu jsem se upevnila v přesvědčení, že zatím svému synovi, čerstvému třeťákovi, telefon s lákavou dotykovou obrazovkou nepořídíme. Vystačí si se současným tlačítkovým snad ještě pár roků – a díky respektujícímu přístupu ve třídě i celé škole nezažívá kvůli tomu, že má „nemoderní telefon“, žádný posměch. Naopak. I ostatní rodiče zatím kupují jeho spolužákům telefony spíš opatrně a digitální hygiena je na škole téma.

Věk, kdy dítě dostane vlastní telefon a tablet, se nicméně v průměru stále snižuje. „V Británii zaznamenali případ tříleté holčičky, která musela být hospitalizovaná, protože v noci nedokázala odložit tablet a zuřila tak, že ji rodiče odvezli na psychiatrickou ambulanci,“ vypráví Vladimír Kmoch, psychiatr a vedoucí adiktologické ambulance Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, který se specializuje na digitální závislosti. „Z Koreje zase slyšíme obavy kolegů, kteří sledují, že u dětí bývá problém vydržet jednu hodinu bez telefonu. Zní to jako sci-fi, ale v Česku k podobnému stavu možná směřujeme také.“

Kromě rodičů a vrstevníků hrají ve vztahu k telefonům velkou roli právě vzdělávací zařízení. V Česku mají pravidla používání mobilů při vyučování v gesci jednotlivé školy, jinde v Evropě šli cestou celostátního tvrdého zákona. Francie v roce 2018 zakázala používání mobilních telefonů plošně ve všech základních školách v zemi – a to i o přestávkách. Pokud totiž děti nemají na lavicích nebo v aktovce schovaný telefon, v němž je čeká lákavá dávka dopaminu, jejich školní výsledky se zlepšují. Potvrzuje to i rozsáhlý výzkum z Velké Británie. „V letech 2010–2015 vědci sledovali, co to udělá s vědomostmi žáků, když se zakážou při vyučování telefony. Průměrný žák se zlepšil o šest procent, přičemž nejvíc se zlepšili studenti, kteří byli prospěchově horší, a sice až o čtrnáct procent,“ popisuje Vladimír Kmoch.

Vědecké studie se často věnují právě vlivu internetu a sociálních sítí na děti a teenagery a na vývoj jejich mozku, stejně jako vzdělávací programy. V Česku se osvětou na školách už mnoho let zabývá organizace Replug me, skvělou knihu pro rodiče nedávno vydala také socioložka Michaela Slussareff. Ale my v tomto čísle časopisu zkusíme zapátrat, jak online svět ovlivňuje dospělou mysl. Co nadměrný čas strávený online znamená pro dospělé vztahy, pro naši pozornost a práci? Jak si nastavit zdravější online hranice? A vůbec – máme tento proces plně ve svých rukou? Odpovědi na poslední otázku zkusíme přiblížit právě teď.