Domů nevidíš

Propojit svůj život s neziskovou organizací se většinou lidé rozhodnou, když už mají nějakou životní a pracovní zkušenost. A najednou touží po změně. Ale vám se to stalo hned po škole. Jak to?

Mně se to stalo vlastně ještě při škole. Byla jsem zrovna v Anglii jako au pair. Studovala jsem třetí ročník a řekla si, že by už bylo načase začít pracovat v oboru, který studuju. A právě vznikala nová neziskovka Barevný svět dětí. Stala jsem se jejím prvním oficiálním zaměstnancem.

Proč právě tato neziskovka?

Líbilo se mi jejich zaměření. Pracovali nejen s dětmi, ale postupem času i s celými rodinami. Což bylo něco, k čemu jsem tíhla i při svém studiu. Takže jsme se domluvili a od té doby v této neziskovce pracuji s mateřskými přestávkami celou dobu.

To mě zajímá. Jaká je práce s kritickými případy, když ještě nemáte děti, a jaká poté, když už jste sama matkou. Vnímáte to jinak?

Začínala jsem jako asistentka, co pomáhala celou organizaci zakládat a rozjet. Na přímou práci s konkrétními případy byli jiní. Pak jsem dostala na starosti ještě odborné semináře a nyní už organizaci vedu. Příběhy tedy velice vnímám, ať už přes supervize, či intervize. S kolegy jsem dennodenně a s dětmi jezdím i na tábory. Osobně to beru tak, že špatné se dětem děje. A je třeba jim pomáhat. Nezavírat před tím oči. To, že mám fungující rodinu, ještě neznamená, že neexistuje spousta dětí, které potřebují pomoct. Měli bychom jim totiž pomáhat všichni. Někdo na odborné úrovni, třeba my v neziskové organizaci, a někdo klidně jen proto, že se zajímá. Třeba jako vy, když o tom píšete.

Proč jsou děti, o něž se staráte, nejčastěji nešťastné?

Protože se jim nedaří dobře v jejich životě. Nejsou vyslyšeny jejich potřeby. A může se stát, že své potřeby sdělují, ale dospěláci, ať už doma, nebo ve škole, těm potřebám nerozumějí. Anebo se často stává, že děti už své potřeby ani nesdělují. Mají zkušenost, že když je sdělovaly, situace se ještě zhoršila. A tak se rozhodnou mlčet.