Důvěra v dospívání

Pro lidi, kterým zemřelo dospívající dítě, je takřka nemožné vyjádřit pocity plynoucí z této ztráty slovy. Někdy proto používají silné tělesné metafory: je to, jako by mi vytrhli srdce z těla, jako bych přišla o ruce i nohy, jako by na mě spadl kámen.

Podobné metafory se nabízejí i v případech, kdy situace není fatální, ale zdá se, že by být mohla. Když například rodiče sledují, že se jejich dítě opakovaně dostává do situací ohrožujících život, mohou mít dojem, jako by jim někdo chtěl vyrvat srdce z těla, utrhnout ruce či nohy, nebo jako by na ně padal kámen. Jsou to tedy podobně intenzivní pocity, ale dá se s nimi něco dělat. Lépe řečeno: pokud o ruce a nohy přijdeme, můžeme to přinejlepším přijmout, ale nikdo už nám je nevrátí. Pokud nám však někdo začne kloubit rameno a pak s tím přestane, ruka se po krátkém zotavení může vrátit do plného fungování. 

Bolest kloubeného ramene

Říkejme tedy těmto pocitům, které rodič zažívá, když se jeho dospívající dítě pokusí o sebevraždu, předávkuje se drogou anebo se pořeže, „pocity kloubeného ramene“. Tato tělesná metafora má velké opodstatnění. Tělo je systém složený z kostí, svalů a kůže, kterým proudí krev a kyslík, a stejně tak rodina je systém složený z lidí, rolí, funkcí a vztahových vzorců, kterým proudí láska a důvěra. Když se jeden člen rodiny začne od ostatních až nebezpečně vzdalovat, vystupovat z navyklých vzorců, bolí to. Někdy až nesnesitelně. 

Podle statistik se rodiče dnešních dospívajících dostávají do pocitů „kloubeného ramene“ častěji než dříve. Dokládá to například počet kontaktů Pražské linky důvěry, který se během pěti let zdvojnásobil. Nicméně počet dokonaných sebevražd u dětí a dospívajících překvapivě spíše klesá. Podle statistické ročenky České republiky skončilo svůj život v roce 2016 úmyslně 37 lidí ve věkové kategorii 15–19 let, v roce 2021 to bylo 18 mladistvých ve stejné věkové kategorii. V USA jsou na tom podobně. Počet mladých lidí mezi 10 a 24 lety, kteří spáchali sebevraždu, se mezi lety 2020 a 2021 snížil ze 7 126 na 6 529. Mění se sice způsoby provedení sebevražd, ale jinak se zdá, že rostoucí míra rizikového chování mladistvých nemá, alespoň zatím, fatální následky.

Dospívání jako přechodový rituál

Je to jen klid před bouří? Máme prudký nárůst dokonaných sebevražd dětí očekávat co nevidět? To nikdo neví. Pokud se ale na dospívání podíváme ze širšího systemického a narativního hlediska, se zahrnutím rodiny, blízkých a širší společnosti, uvidíme, že rostoucí míra rizikového chování nemusí být v přímé úměře s počtem sebevražd. Čísla ve statistikách totiž nevypovídají jen o rizikových aktivitách dnešních dětí a dospívajících, ale také o obavách rodičů. A to jsou právě ony pocity kloubeného ramene, které jednak bolí, jednak probouzí urgentní, takřka impulzivní tendenci jednat. 

Určitá míra rizika a nejistoty je nezbytnou součástí procesu, kterým mladý člověk v adolescenci prochází. V západní společnosti nemáme přechodové rituály, které byly historicky popsány v mnoha kulturách jako způsob přemostění dětství a dospělosti. Možná bychom ale o celém období dospívání mohli mluvit jako o přechodovém rituálu. Dospívající člověk opouští známé území, svůj kmen, a vyráží na dobrodružnou cestu do temného neznámého lesa, po které se stane někým trochu jiným. V tradičním kmenovém uspořádání však bylo jasné, kým se stane, identity dospělých byly poměrně pevně dané. V dnešní době to jasné není vůbec. Rodiče ani nevědí, na jaké straně lesa jejich dítě vyjde. 

Rozdíl je také v očekávání a přijetí pocitu kloubeného ramene. Když půjdeme na thajskou masáž a masérka nám začne tak silně tahat za ruku, až budeme mít pocit, že ji snad vykloubí, nic s tím dělat nebudeme. Možná lehce přimhouříme oči a o něco víc se nadechneme, protože věříme, že to patří k procesu, jímž procházíme a na který jsme se připravili. Když k nám ale v parku někdo přiskočí a začne nám cloumat rukou, budeme se bránit ze všech sil. Bez přípravy.