Psychologie v narativní tónině

Byl to Theodore R. Sarbin, jenž v roce 1986 jako první použil spojení narativní psychologie pro titul editované monografie Narrative Psychology: The Storied Nature of Human Conduct (Narativní psychologie: příběhová povaha lidského jednání). Kniha znamenala přelom v psychologickém akademickém myšlení, který je někdy nazýván narativním obratem. 

Příběh narativní psychologie

V polovině devadesátých let jsem podobnou krizí důvěry v akademickou psychologii sám procházel a hledal jsem alternativu, která by zároveň mohla být obhájena jako vědecká. 

Můj zájem o narativní psychologii, který doutnal díky práci na knize o hercích (Povolání: herec, s Jitkou Lindénovou), se plně rozhořel poté, co jsem si přečetl knihu Johna McLeoda Narrative and Psychotherapy (Příběh a psychoterapie). V této souvislosti nemohu nepřipomenout čtyři kolegy a přátele, které jsem potkal na jakémsi pomyslném rozcestí své profesní dráhy: profesorku Wendy Stainton Rogers, která svým subverzivním a intelektuálně vytříbeným nahlodáváním téměř všech kánonů v psychologii otevřela průzory, jimiž jsem nahlédl do jiných psychologických světů, které se přirozeně draly do akademické psychologie. Poprvé jsem zřetelně spatřil krajinu příběhu nejenom jako literární útvar, ale i jako psychologický problém. S profesorkou Jitkou Lindénovou jsem si vzápětí prakticky vyzkoušel hermeneuticko-narativní výzkum. V tomtéž období profesního obratu jsem našel intelektuální souznění s doktorem Davidem Hilesem, který mě nezištně vpustil do své privátní knihovny, jedinečného pokladu pro narativního psychologa. Stále doplňována mi sloužila dvacet let jako neutuchající zdroj narativního a kvalitativně metodologického vědění a také jako fascinující svatyně, do které jsem se rok co rok vracel. Davidovo promýšlení narativního zkoumání lidské zkušenosti a jejích významů se vpilo do mého profesního i privátního příběhu, společně jsme publikovali řadu textů, které jsou výsledkem dlouhých diskusí a narativně imaginativních meditací. Zpočátku jsme čelili profesnímu osamocení a tato samota se stala základem intelektuálního bratrství, které nás oba zakotvilo v tomto světě „forever“. Čas od času v proměnlivém toku životního příběhu potřebujete nějaké to „navždy“. A tuto „foreverness“ sdílím ještě s jedním kolegou a přítelem, narativním psychologem docentem Vladimírem Chrzem. Budu-li někdy psát paměti, pak do nich vstoupí mnoho dalších souputníků, kteří mě v krajině narativní psychologie udržovali svými texty. Nemohl bych vynechat již zmíněného Theodora Sarbina, ale také Jeroma Brunera, Donalda Spence, Roye Schafera, Dana McAdamse nebo Williama Randalla. Jednu vzpomínku na setkání, které mělo téměř mysteriózní nádech, bych mohl přidat. Před mnoha lety jsem v Sixtinské kapli obdivoval Michelangelovy fresky, když tu ke mně přistoupil starší muž a pravil: „Díváte se na ty obrazy jako psycholog.“ – „Jsem psycholog. Jak jste to poznal?“ Muž pokrčil rameny a odvětil: „Váš život s psychologií bude šťastný.“ Nebyl to nikdo méně významný než zakladatel narativní psychologie Theodore Sarbin. A tak jsem se stal narativním psychologem. 

Sarbin o sobě tvrdí, že narativní perspektivu pěstoval již mnohem dříve a že se k ní propracoval prostřednictvím koncepce kořenové metafory (root metaphor), kterou popisuje historik a estetik Stephen Pepper v knize World Hypothesis (Hypotéza o světě). Sarbin zdůrazňuje univerzalitu příběhu jako vodítka pro život a jako prostředku porozumění chování druhých. 

Narativní povahu naší zkušenosti dále objasňuje Jerome Bruner, který ji povyšuje na jeden ze zdrojů našeho vědění. Narativní modus je založen na dobrém příběhu, který nás přesvědčuje o své podobnosti se životem. Narativní vědění je organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě. Subjektivní perspektiva je zde výhodou, a nikoli diskvalifikací, neboť zahrnuje jak znalost o světě, tak úhel pohledu. Úhel pohledu se tvoří v souvislostech, v kontextu individuálního života. Příběhy zachycují změny v čase, a tyto změny se odehrávají zejména prostřednictvím krize, tenze, potíže, rozvratu apod. Existence narativního modu zkušenosti je tak umožněna – řečeno s nadsázkou – nadějí a strachem (či úzkostí). Narativní modus však obsahuje i nevyslovené a nevyslovitelné (tacitní) vědění implikované vyprávěním. 

Od Paula Ricoeura jsem se naučil, že nejzásadnějším výkonem narativity je zkušenost nebo zážitek události. Našim uším to zní poněkud nezvykle, snad bychom přijali tezi, že život se stává vpravdě lidským proto, že je artikulován narativním způsobem. Nebo že příběh nám umožňuje zpracovat zkušenost. Avšak moje porozumění je jiné – zkušenost nemůže existovat bez příběhovosti. Život/zkušenost má prenarativní strukturu, která je do narativní struktury přetvořena dějem příběhu, jenž je o životě vyprávěn. Život má tedy implicitní význam, který se explicitně vynořuje v příběhu. V procesu vytváření děje je relativně nejasné předporozumění každodennímu životu změněno do jasnější, lucidnější, přesnější konfigurace. Vztah mezi životem a příběhem je tudíž hermeneutickým kruhem: příběh je založen na předporozumění životu a mění se do zcela rozvinutého porozumění. Význam života pak může nabýt svoji formu pouze v příběhu. Jinak řečeno – bez vyprávění nemůže nabýt významu. Příběh dává žitému životu specifický smysl a objasňuje, o čem život vlastně je. Příběh je založen na životě, ale není jím určen, protože právě artikulace, vyprávění, příběh jsou otevřené dalším pokračováním či reinterpretacím, což životu poskytuje bohatší význam. Maurice Merleau-Ponty naopak přisuzuje žitému životu zásadní roli v tvorbě významu. Argumentuje prereflexivní zkušeností, která je základem pozdější konceptualizace významu v příběhu. 

Příběh je také popisem nějaké události, což implikuje, že je zakotven v konkrétnosti, každodennosti, časovosti a vystižení detailu. I když se na první pohled zdá, že životní příběhy jsou převážně neuspořádané, základem jejich reflexe je implicitní provázanost separátních příběhů, která má podobu struktury (například žánrové), úvah o jejich věrohodnosti apod. Narativita je pak termín, který je používán spíše v akademických kruzích pro vystižení něčeho, co je příběhu inherentní, ale co sám o sobě neexplikuje. Narativita totiž zachycuje význam, něco, co je skryto „za“ příběhem nebo „v“ příběhu. Vypravěč volbou prostředků vyprávění, důrazem na některé aspekty příběhu, ale i tempem vyprávění, včleňováním příběhu do širšího kontextu, určením začátku i konce příběhu a mnoha dalšími diskurzivními instrumenty připravuje zázemí pro reflexi příběhu, pro vznik metapříběhu, či dokonce osobní mytologie.

Problematickým se může jevit imaginární či fantazijní příběh, neboť v naší kultuře bývá považován za smyšlený, nepravdivý, klamný, falešný, v nejlepším případě za fiktivní hříčku. Avšak není třeba ani příliš hlubokého porozumění či rozsáhlých psychologických znalostí k tomu, abychom připustili, že imaginární příběhy mají svou významnou výpovědní hodnotu. Hyperbola, metafora či fantazie obsahují totiž často realistickým, faktografickým popisem nezachytitelné aspekty prožitku, rozšiřují význam individuální i skupinové zkušenosti – a mnohdy jde o jediný způsob, jak sdělit například traumatizující zážitek. Fikce jako nepravdivý obraz události, nebo dokonce lež, přinášejí psychologovi neméně významné informace o vypravěči, stejně jako dokumentární záznam o událostech samotných. Fantazie navíc svou emancipační funkcí umožňuje integrovat do psýché ty nejpodivnější a nejbolestivější zkušenosti či se s nimi alespoň vyrovnat. Imaginace v příběhu dovoluje, aby se jedinec či skupina ke svým obtížně sdělitelným zkušenostem mohli po nějaké době znovu vrátit a věcně je zachytit. Tyto „fiktivní“ příběhy, nebo spíše imaginární prvky v příbězích poskytují prostor pro exploraci prchavé, fakty nepostižitelné dimenze zkušenosti. Pravda příběhu pak leží v bolestném hledání významu zkušenosti.