Kykeon

Poslední dva tři roky si ke mně do kostela častěji nacházejí cestu ženy, které bych mohla nazvat „hledající“. Ženy, které už mnohdy mají své rodiny, děti, stabilní práci i zázemí, prožily nějaký životní zlom, otřes a do kostela je vede otázka po hlubším smyslu života, po přesahu. Hledají zakotvení svého bytí v nějakém širším rámci, naději a sdílení svého životaběhu. Nedávno jsem v rozhovoru s jednou takovou ženou, při přípravě ke křtu, vyslechla trefnou poznámku, která – jak jsem si uvědomila – by mohla být vlastně pro některé i bariérou pro přijetí křesťanství jako duchovní cesty. Ta poznámka se týkala přílišné maskulinity, přeexponovaného mužského prvku v křesťanství. 

Naše husitské společenství je zrovna dost ženské, odpověděla jsem jí. Farářek je asi stejně jako mužů farářů, ale chápu tu připomínku obecněji. Bůh je Otec, Ježíš je Syn a Duch, ten je také „on“. Marie to zjevně ne vždy a ne pro všechny zachrání. Rozhovor s dotyčnou ženou se ale přesto docela zajímavě rozvinul. A to když jsme se dotkly feministické teologie, která u nás bohužel zatím příliš známá není. Vzpomněla jsem si v té souvislosti na slova Hildegardy z Bingenu, uznávané středověké křesťanské mystičky, přírodovědkyně, lékařky, hudební skladatelky a spisovatelky, členky benediktinského řádu a zakladatelky kláštera na Rupertsbergu u Bingenu: „Země je zároveň naší Matkou. Je Matkou všeho, co vytváří přírodu, Matkou všech lidí. Je Matkou všech a v ní jsou semena všeho. Živí lidi a přírodu právě tak, jako matka živí své děti. Země je oslavou schopností Boha.“ Musela jsem ale zároveň přiznat, že hovořit v některých církevních kruzích o spojení Boha Otce a Matky Země, o Gaie, je jako zamávat červeným hadrem býkovi před očima. Zbožštění přírody – jaká to hereze a panteismus!

Přitom jsou už dnes známé archeologické výzkumy z oblasti Sýrie, Jordánska a Izraele, datované zhruba do let 13 000–9 500 před Kristem, které dokládají, že zde probíhaly duchovní rituály, jež měly místy podobné prvky jako dnešní křesťanské bohoslužby a které judaismus, křesťanství i islám v lecčems ovlivnily. Rituály byly vedené ženami. Jedním ze stěžejních prvků těchto rituálů byla společná konzumace nápoje, sdílení ve společenství chrámu za účelem náboženského prožitku. Překvapivě tím sdíleným nápojem ale nebylo víno. Základ tvořilo zkvašené obilí. Z dnešního pohledu bychom to asi nenazvali pivo, tak jak je známe, nicméně jistá příbuznost tam byla. Vědci pojmenovali tento nápoj, jehož tajemství výroby údajně obdržely ženy od bohyně plodnosti země Demeter, kukeon či kykeon. A byly to opět ženy, které zůstávaly spojeny složitým náboženským rituálem s ženskými božstvy žehnajícími kvasným nádobám, v nichž tento nápoj pro duchovní rituály zrál. 

Protože tehdejší poznání nebylo ještě tak daleko, lidé nevěděli, že do nápoje se z obilí dostávala houba paličkovice nachová (Claviceps purpurea), známá dnes také jako námel nebo ergot. Jako taková je tato houba jedovatá, používá se ovšem v lékařství: kromě jiného se od šedesátých let 20. století začal v psychiatrii používat také dietylamid kyseliny lysergové (LSD), halucinogenní látka, která byla poprvé syntetizována chemikem Albertem Hofmannem z ergotaminu. 

Příprava ke křtu s dotyčnou ženou nabrala zajímavý směr, protože jsme se živě ponořily do hovoru a jí se celkem brzy rozzářily oči poznáním: ať se křesťanství nyní jeví sebevíc maskulinní, kdesi na počátku sdíleného duchovního života, prožitku spojení s Bohem, byly ženy. Určité obrysy tehdejší praxe žijí v bohoslužbě i dnes. Je dobré si je připomínat, vzdělávat se dál a dál a na duchovní cestě neustrnout.

Pro zájemce o další studium doporučuji knihu Briana C. Muraresku: The Immortality Key: The Secret History of the Religion With No Name (Klíč k nesmrtelnosti: Tajná historie náboženství beze jména).