Proč je umění důležité pro lidský mozek

Slovo umění označuje spoustu věcí. Nejběžněji si představíme předměty a aktivity, které experti prohlásili za umění, visí v galeriích anebo se hrají na koncertech či v divadlech. Shodneme se asi všichni na tom, že v centru tohoto pojmu je nějaká hodnota, znalost a dovednost, které charakterizují naši kulturu a zachovávají něco z ní ve zvláštní a úctyhodné formě. Umění pro nás může znamenat i něco vzdáleného, vyumělkovaného či „ulítlého“, čemu jako obyčejní laici s běžnými starostmi nemáme šanci – nebo ani nechceme – rozumět. Častou otázkou, kterou dostávám od přátel a známých, je, jestli pomocí skenování mozku dokážeme konečně jasně určit, co je a co není umění, za předpokladu, že „skutečné“ umění vyvolá ve všech lidech nějakou specificky „uměleckou“ reakci. Moje odpověď, že nikoli, pochopitelně zprvu vyvolá nedůvěru, jestli děláme náš výzkum v oblasti kognitivních neurověd umění pořádně, posléze nás ale přivádí k zamyšlení, co tedy umění vlastně je, pokud to není objektivní hodnota.

Umění je především zvláštní druh lidské aktivity, kterou u člověka nacházíme nepřetržitě od paleolitu dodnes, a nenacházíme ji v takto rozvinuté podobě u jiných živočišných druhů. Z toho plyne, že tato aktivita souvisí s našimi mozky, obohacenými oproti našim evolučním předkům především o značnou masu frontálního laloku. To, že lidé tuto na první pohled bezúčelnou aktivitu provádějí po desítky tisíc let a vynakládají na ni cennou energii, znamená, že určitou adaptivní funkci přece jen má. V našem týmu v Národním ústavu duševního zdraví zkoumáme umění především jako fenomén lidské kognice. Kognicí označujeme celou mašinerii mechanismů, operací a pochodů mozku, jimiž poznáváme svět. Mezi ně řadíme například paměť, pozornost, jazyk nebo kognitivní kontrolu. 

Umění je způsob poznávání

Umění je tedy vrcholně kognitivní aktivita, zvláštní způsob poznávání světa, který využívá všechny zmiňované mechanismy a má pro člověka specifickou funkci. Emoce, které s tvorbou i prožitkem umění souvisí, jako je například onen pověstný prožitek krásy a libosti, jejž s uměním (nikoli však nutně) spojujeme, můžeme v jistém smyslu považovat za motivační sílu, která poznávací aktivitu popohání a odměňuje nás za ni. Někteří vědci například přirovnali kořeny libé estetické emoce k potěšení během „aha“ či „heuréka“ momentu, kdy náhle pochopíme strukturu či řád nějakého zkoumaného problému. V takové chvíli dochází k ocenění úspěšného kognitivního aktu libým pocitem vítězství a uspokojení. Kognici a emoce je tak nutné vnímat jako propojené nádoby. Takovéto propojení podporují i nálezy z našeho experimentu, kdy jsme v magnetické rezonanci promítali dobrovolníkům reprodukce nejrůznějších uměleckých obrazů. Diváci nám označili, které z nich na ně nejvíce zapůsobily. Ty oproti ostatním obrazům aktivovaly oblast spojenou s libými emocemi, která je součástí takzvaného systému odměny, jejž aktivujeme i při jiných libých požitcích. Aktivnější byly však také frontální oblasti mozku související právě s kognitivními funkcemi.