Psychedelika vytáhnou na světlo to, co potřebujeme vidět

Jak byste definoval psychedelika?

Je to skupina látek, které můžeme definovat jak chemicky a neurovědně, tak fenomenologicky. Z neurovědného hlediska se jedná o látky, které se vážou na serotoninové receptory a vyvolávají jejich aktivaci. Z chemické definice do skupiny psychedelik řadíme tryptaminy, lysergamidy a fenetylaminy, mající charakteristické působení. Fenomenologická část definice je pro nás teď nejzajímavější: psychedelika vnímáme jako látky vyvolávající změněný stav vědomí doprovázený změnou vnímání, prožívání a emotivity. 

V čem se toto rozšířené vědomí liší od stavu po požití jiných psychoaktivních látek jako kofein nebo alkohol?

Touto otázkou narážíme na „tvrdý problém“ vědomí (hard problem of consciousness). My nevíme, zda jsou naše vědomí stejná. Operujeme v konsenzuální realitě – shodli jsme se na tom, že je „normální“ předpokládat, že vědomí všech lidí jsou shodná. Tento předpoklad však není možné potvrdit. Dotýkáme se hranice filozofie, psychologie a neurověd. 

Nicméně psychedelický stav můžeme popsat jako charakteristickou změnu vnímání, jehož kvalita záleží na typu požité látky: některé látky změnu vnímání vůbec nenavozují, jiné přináší pseudohalucinace a pseudoiluze, kdy je prakticky vždy přítomný náhled na to, že odlišné vědomí prožívám. Naopak při požití delirogenů nebo některých disociativ ten náhled zcela chybí. Dále pociťujeme značně rozšířenou pozornost. Co se v různých meditačních technikách považuje za vrchol práce s pozorností a všímavostí, to v psychedelickém stavu nastupuje téměř automaticky. Také nám přestávají fungovat jisté psychologické obrany, ozývají se věci, které v sobě máme skryté. Však slovo psychedelika by se z řečtiny dalo přeložit obecně jako látky vyjevující či objevující mysl, duši. To, co se vyjevuje, co zažijeme v archetypální nebo jiné prožitkové rovině, je unikátní. Neexistuje žádná jiná skupina látek, která by toto dokázala.

Pojďme nahlédnout do historie. Kdy a proč začali lidé látky rozšiřující vědomí užívat?

Tato otázka cílí do prostoru hranic našeho poznání. Jedna z teorií říká, že psychedelika iniciovala vývoj lidského druhu vůbec, ale nemáme pro to žádný důkaz. Základní evidenci o užití psychedelik máme z oblasti Jižní Ameriky, kde se našlo velké množství několik tisíc let starých zachovalých mumií, v nichž toxikologická analýza vlasů prokázala kokain nebo zbytky betakarbolinu, který se vyskytuje v ayahuasce a jiných přípravcích a rostlinách. Můžeme spolehlivě tvrdit, že lidé před několika tisíci lety tyto látky užívali. V Evropě žádné důkazy nejsou. Jelikož tu však běžně rostou lysohlávky, spekuluje se o tom, že tu nějaká tradice užívání byla. V severní Africe se pak našla skalní malba osoby, která má na povrchu těla nějaké houby, dost možná právě lysohlávky. Celá koncepce naznačuje, že se jedná o výjev spojený s psychedelickou tematikou. Spekuluje se také o významu antických Eleusinských mystérií, při nichž hrál roli nápoj zvaný kykeon. Písemných záznamů z této oblasti je ale málo, protože šíření informací o místním dění bylo zakázáno pod trestem smrti. Dochované popisy přesto připomínají účinky psychedelik a domníváme se, že při přípravě zmíněného nápoje byl možná použit námel obsahující LSA, látku velice podobnou LSD. Nádoby z ceremonií byly podrobeny chemické analýze a žádné podobné alkaloidy se tam bohužel nenašly. Vědecký konsenzus ovšem říká, že tradice psychedelik bude mnohem delší než dochované důkazy.

Asi se můžeme jen dohadovat, jaký účel užívání podobných látek mělo. Byla motivace vždy spirituální, ceremoniální?

Pohled antropologů takový bývá. Osobně o tom však velmi pochybuji. Když se najde nějaký předmět, o němž archeologové netuší, k čemu byl, svádí je to k tomu nazvat ho automaticky rituálním – nejspíše se však jednalo o obyčejnou věc denní potřeby. Vzpomínám si na návštěvu archeologického muzea v Limě, kde jsme shodou okolností měli za průvodce místního curandera. Viděli jsme v expozici nádobu s popisem jejího rituálního charakteru, jenže curandero povídá: „V těchto nádobách přes zimu skladujeme brambory.“ 

Žil jsem také nějakou dobu mezi vzdálenějšími kmeny v Amazonii. Ti lidé na rituály a podobné věci moc nemají čas. Představa západní společnosti o divoších, jejichž rozvoj civilizace stojí a padá na rituálech, je podle mě mylná. I antropologové postupně dochází k tomu, že ayahuasca nebyla používaná k poznávání života, vesmíru a vůbec, jak si romanticky představujeme. Lidé ji požívali spíše při stopování kořisti nebo ve válečných konfliktech. Nebylo výjimkou, že muži vypili ayahuascu a šli vyvraždit sousední kmen.

Jaký přínos mají psychedelika v současném poli neurověd?

Poskytují nám unikátní pohled na to, jak funguje mozek. Přináší velké výzvy ve zkoumání a pochopení toho, co je vlastně vědomí. Zkoumají se jak na úrovni receptorů, tak na úrovni EEG záznamů, elektrické aktivity mozku, kde se ukázaly poměrně zajímavé věci, které se předtím s jinými látkami neprojevily. Zkoumá se také účinek na velké mozkové sítě. Nejvíc nás pak zajímá přesah do praxe. Víme, že psychedelika jsou do jisté míry schopná léčit – a někdy i zcela vyléčit – stavy spojované s nízkou entropií v mozku. Typicky jsou to depresivní a úzkostné poruchy, závislosti a onemocnění obsedantně-kompulzivního spektra. Podkladem terapeutického potenciálu je úprava účinku neurotransmiterů, ale třeba i na podkladu imunomodulace – dnes už totiž víme, že prakticky všechna psychiatrická onemocnění mají základ v poruše imunity na úrovni organismu i mozku a jeho gliových buněk. 

Psychedelika také příznivě působí v rovině velkých neuronálních sítí, pozorujeme jejich potenciál v neurogenezi – vzniku nových neuronů – a neuroplasticitě – přepojování v mozku a vytváření nových synapsí, odbourávání stávajících. Třeba antidepresiva toto dělají určitým způsobem, psychedelika zajistí stejný výsledek, ale jiným mechanismem. Stejně jako antidepresiva i psychedelika mají velmi silný imunomodulační potenciál. Zdá se dokonce, že by mohla zlepšovat průběh některých autoimunitních onemocnění, výzkum je v plenkách. Začínají se též testovat na léčbu demence.

Celou dobu mluvíme o látkách, které bohužel nejsou ve většině zemí světa, včetně Česka, legálně k užití. Legislativa je hází do jednoho pytle s pervitinem a dalšími tvrdými drogami. Jaká psychická rizika nezkušeným uživatelům psychedelik třeba v rekreačním kontextu vlastně hrozí?

Všechno má svá rizika. U psychedelik jsou v porovnání s jinými látkami minimální. Celosvětově má z hlediska dopadů na společnost a zdraví lidí nejhorší účinky alkohol, který je prakticky ve všech státech legální. Z hlediska počtu úmrtí pak vede nikotin. V psychiatrické praxi se setkáváme hlavně s rizikovými dopady alkoholu, na druhém místě je pervitin, následuje marihuana. Psychedelika se v případech potíží, které řešíme na psychiatrii, téměř nevyskytují.

Pracuji na psychiatrii čtyři a půl roku, případ spojený s psychedeliky jsem zažil za celou dobu jeden. Pacient nezvládl účinek LSD, vypadalo to asi dramaticky, proto mu jeho kamarád zavolal záchranku. Dotyčný se z toho vyspal a druhý den šel domů. Odsloužil jsem také zhruba dvě stě služeb na záchytné stanici – nikdy mi nikoho po požití psychedelik nepřivezli.

I když se psychedelika pravděpodobně konzumují často, i negativní společenské dopady jsou minimální. Před několika lety vyšel zajímavý článek o LSD, který informoval, že v rámci výzkumu a oficiální terapie bylo v USA podáno asi sto dávek této látky ročně, v „undergroundové“ terapii se pak spotřeboval asi milion dávek za rok. V komunitním a rekreačním kontextu je uživatelů ještě víc. Pokud je rozumně dodržen set a setting, psychedelika jsou bezpečná. 

Vysvětlíte stručně, co je set a setting? 

Set znamená vnitřní nastavení jedince: v jaké je náladě, jakou má životní zkušenost a hodnotové rámce. Rozhodně není dobré psychedelika užít, pokud je jedinec ve výrazné psychické či fyzické nepohodě. Když má někdo třeba jen hodně silnou rýmu a není mu dobře, může se u něj rozvinout nepříjemná reakce. Pokud je někdo psychicky rozbitý a chce od svého stavu „utéct“, psychedelika opět nejsou vhodnou cestou. Při psychedelické zkušenosti můžeme samozřejmě pociťovat strach, úzkost spojenou s prožitkem rozpadu ega, můžeme být zahlcení vnitřními a vnějšími vjemy. Fyzická rizika jsou naprosto zanedbatelná, hrozí zejména dehydratace.

Setting je prostředí, kontext, v němž látku užijeme. Pro každého může být jiný. Terapeutickým settingem bývá klidná, tichá místnost, v níž je přítmí, je možné tam pohodlně ležet či sedět a je přítomen zkušený „sitter“, tedy průvodce psychedelickou zkušeností, terapeut. Na druhou stranu tradiční setting pro ayahuascové ceremoniály je v přírodě, případně ve speciálních budovách. Slyšíte džungli, zpívají se písně icaros, do toho občas někdo zvrací nebo křičí... To patří k folkloru. Někdo si dá psychedelika na party nebo festivalu, někomu to sedne, jinému méně – ten pak může skončit u harm reduction služby, která na podobných akcích bývá. V Česku jde hlavně o projekt Psycare České psychedelické společnosti. Harm reductionpracovníci ve stanu vytvoří bezpečné prostředí, kde se náročná a nepříjemná zkušenost často rychle změní, zklidní. Zažil jsem to při službě v Psycare mnohokrát: přišel k nám někdo úzkostný, „rozbitý“, já jsem ho uložil v jurtě na lůžko, přikryl jsem ho a dal jsem mu napít. Tenze rázem polevila a vše bylo v pořádku.

V médiích jsem zachytila obavu, že psychedelika můžou být spouštěčem psychóz nebo schizofrenie.

V komunitě jsem už patnáct let a toto je naprosto raritní. Psychedeliky indukovanou psychózu jsme s kolegy ještě neviděli. Pokud bych měl něco dramatického vypíchnout, častěji se uživatelům děje retraumatizace. Při psychedelické zkušenosti je možné zažít trauma znovu, a to dost možná s intenzivnější pozorností. Díky dlouhotrvající kvalitní integraci se člověk dokáže dát dohromady a být na tom i líp než předtím. Je to přesto problematické a rizikové. Ale každopádně poměrně vzácné.

S čím nám ještě psychedelika v terapeutickém kontextu můžou pomoct?

Psychické problémy často vychází z inkongruence, vnitřního rozporu. Člověk má o sobě představu, přičemž ve skutečnosti funguje jinak. Psychedelika mu na to přináší obrovský náhled. Před patnácti lety jsem se v Peru zúčastnil ayahuascové ceremonie, při níž se mi ve vizích ukazovalo, jak se chovám a přemýšlím, i když jsem si myslel, že ne. Ukazovalo se mi to ale tak intenzivně, že jsem si nakonec musel přiznat, že to tak je. Souhlasím s Carlem Rogersem, který řekl, že nejdřív musíme sebe přijmout takové, jací jsme, teprve pak se můžeme změnit. Když náhled nemáme, změna je složitá. Člověk si v běžném životě často nedovolí prožít emoce a spíše je potlačuje nebo bagatelizuje, chrání tak své ego. Psychedelika tyto pocity vytahují na světlo a – troufám si říct – strčí vám je přímo před obličej. To vše podtrhuje neurobiologický účinek těchto látek, který nám to laicky řečeno v mozku „popřehazuje“. 

U deprese pomůže neurobiologický efekt, k tomu se přidá náhled na situaci. Naruší se představa o tom, že „je všechno špatně a nejde to změnit“. Psychedelika můžou ukázat nové cesty. Umí anhedonii (neschopnost prožívat kladné emoce) a citovou oploštělost léčit. Nezanedbatelné je i to, že člověk ve stavu rozšířeného vědomí často zažívá pozitivní vjemy a radost – zjistí, že se přece může cítit jinak. U úzkostných poruch přinesou psychedelika náhled na trauma nebo jiné místo, odkud nepříjemné pocity pramení. Ukážou, že se dá žít bez úzkosti. U závislostí je taktéž klíčovým vlivem náhled a práce s traumatem, psychedelika umí nastartovat neurogenezi a neuroplasticitu, která zboří představu, že bez návykové látky nebo aktivity nebudu šťastný. 

Při práci s traumatem umí psychedelika zpřístupnit potlačené události. U některých poruch je kontakt s prožitkem nulový. Člověk přijde do ordinace s velkými potížemi, ale tvrdí, že měl hezké dětství. Nelže, míra disociace je tak obrovská, že přístup ke vzpomínce je zablokovaný. V psychedelické terapii může dojít ke kontaktu a následné úlevě – člověk odpustí sám sobě nebo někomu jinému. Mnoho traumatizovaných lidí si myslí, že si za zranění můžou sami, že si ho zasloužili. I toto se dá v terapii psychedeliky zpracovat.

Na co se ve výzkumu aktuálně soustředíte?

Kromě klasické psychiatrie a adiktologie dlouhodobě zkoumám ayahuascu a jezdím do pralesa – jak v rámci sebezkušenosti, tak kvůli zkoumání rostlin. Dokončuji výcvik na použití ayahuascy v západním terapeutickém kontextu a výzkumu, je to zcela nový program, který běží teprve druhým rokem. Budu nastupovat do výcviku práce s ketaminem. Pracuji na dalších knihách, na 3. lékařské fakultě s kolegy vyučujeme experimentální psychofarmakologii, stejný předmět zkoušíme zavést i na Masarykově univerzitě. V přednáškách pro veřejnost i odborníky se v tomto tématu snažím zdůrazňovat praktický harm reduction aspekt.

Pod křídly České psychedelické společnosti také spouštíme projekt sítě odborníků pro integraci psychedelické zkušenosti. Nová stránka pomůže uživatelům najít psychology a psychoterapeuty vycvičené v práci s náročným psychedelickým zážitkem.

Rozhovor vedla Jitka Holasová.