Co je bytostně lidské

Když se mi narodily děti, byl vedle lásky jedním z nejsilnějších vjemů pocit důvěry. Dodnes mě tento moment dojímá. Jak křehký přichází člověk na svět, bezbranný a vydaný. Odevzdává se a nemůže jinak. Jeho život závisí na péči, porozumění a zájmu druhých. Vyvolávalo to ve mně silnou potřebu děti ochraňovat a svým chováním jejich důvěru rozvíjet. 

Ta křehkost mě dojímá stále, stejně jako potřeba milujících matek a otců tuto důvěru nezklamat. Co když se to však nepovede? Co když bezbrannost dítěte nevyvolá v rodiči potřebu je chránit, ale naopak? Nebo když se dospělí sami příliš bojí? Anebo – a to je nejběžnější – když ani nejlepší rodičovská péče a ochrana nestačí na nástrahy světa a dítě zažije nečekanou bolest, ztrátu, šikanu, zneužití? Co se stane s jeho důvěrou, je-li zraněna nebo ponížena? Čím ji obnovit a posílit? 

Důvěřovat sobě i druhým

Možnost žít s důvěrou v druhé lidi, ve svět i v sebe sama je předpokladem duševního zdraví a je jeho nedílnou součástí. Rozdíl života s důvěrou a bez ní je zásadní. V psychoterapii vidíme, jak často se spolu s ostatním objevuje nevyslovená potřeba po obnově důvěry. Každý terapeut dobře ví, jak nezastupitelná je v procesu léčby. Bez ní to zkrátka „drhne“ jak v životě, tak v terapii. Jako terapeuti mnohdy skrze zkušenost s námi otevíráme své klienty pro možnost dát světu i sobě samým druhou šanci. I když někdy jde už o šanci několikátou a každý další pokus je pochopitelně těžší a vyžaduje velkou dávku odvahy. 

Zásadní je však nejen to, zda my můžeme věřit druhým, ale také to, že někdo důvěřuje nám – a někdy třeba i víc, než my věříme sobě. Sebedůvěra je ostatně klíčovým tématem, které jde s možností zdravě důvěřovat druhým ruku v ruce. Vzájemně se ovlivňují, ne-li podmiňují. 

Důvěra je cosi bytostně lidského, podobně jako například pocit důstojnosti. Pokud je něco bytostné, znamená to, že to k dané věci – v tomto případě k lidské existenci – patří tak, že ji to utváří. Schopnost důvěřovat je tak naší bytostnou potřebou i nutností, bez jejichž naplnění jen stěží můžeme žít plnohodnotně lidsky. A o to nám obvykle jde. Nejde jen o biologické přežití, jde o vnitřní prožívání a kvalitu života s jeho nejrůznějšími vztahy.