Víra v terapii

„Nedokážu jí už věřit,“ sděluje mi klient na úvodní schůzce, když popisuje nevěru ze strany své partnerky. „Můžu vám věřit, že to nikomu neřeknete?“ ptá se nezletilá klientka, která by potřebovala někde bezpečně uložit své tíživé tajemství. „Nevěřím, že někdy najdu jinou partnerku, která by splňovala to, co moje ex,“ svěřuje se jiný klient, který přichází po čerstvém rozchodu. Víra a důvěra jsou v terapii důležité pojmy; někdy se ale ztrácejí, schovávají nebo na sebe nechají dlouho čekat.

Víra bez kostela

Když s klienty narazím na téma víry, zbystřím. Nejprve se ptám, zda klienti přicházejí z církevního prostředí – pojmy víra a důvěra v nich totiž mají specifický význam. Pokud tomu tak není, opatrně se ptám, jak s těmito slovy pracují, co pro ně vlastně znamenají.

Často jsem překvapena tím, že víra bývá mimo církevní kontext trochu mrtvým slovem. Jako by patřila pouze do kostela a mimo něj byla k ničemu: nepoužitelná, prázdná. Ve sděleních se mísí snad trocha závisti („Kdybych mohl/a něčemu věřit, bylo by to jednodušší.“) se zjevným despektem („Přece v jednadvacátém století nebudu věřit tomu, že někde na obláčku sedí nějaký pánbůh.“), a tak potřebujeme terén „racionální reality“ opatrně zkoumat.

V terapeutickém dialogu si neklademe jen otázky, „čemu“ lze věřit, ale i v „co“ lze věřit nebo v „koho“ lze věřit. Během pár vět se s klienty dostáváme k hodnotám, přesvědčením a životním prioritám. Brzy však zjišťujeme, že hodnotový rámec není pevně stanovený tvar. Naopak, je to prostor plný dilemat, nejasností i zjevných rozporů. Klienti si často uvědomují, že by chtěli věřit ve své dovednosti, ale přitom nemají sebedůvěru. Chtěli by věřit v lásku na celý život, ale zároveň partnery podezřívají ze zrady. Chtěli by někomu věřit, ale život je naučil na nikoho se nespoléhat.

Emoce, nebo dovednost?

Když jde o víru, jsme v terapii na tenkém ledě. Zdá se, že víra není ani dovednost, ale ani emoce. Nebo je to naopak dovednost a zároveň emoce? To, zda budeme schopni přirozeně věřit v dobré konce či v dobré lidi, se rozhoduje v prvních letech našeho života. V raném dětství zažíváme svět bezmocně: jsme plně závislí na pečujících osobách. Bez intenzivní péče a ochrany bychom přežili sotva pár hodin, možná dní.

Pokud se narodíme do prostředí, v němž jsou naše vývojové potřeby očního kontaktu, sycení, péče a bezpečí naplňovány, je velmi pravděpodobné, že jako dospělí lidé budeme světu kolem sebe důvěřovat.

Pokud jsme ale v dětství dlouhodobě citově či fyzicky zanedbávaní, zažíváme kolem sebe stres, nepohodu či násilí, naše startovní pozice je úplně jiná. Velmi záhy si o světě vytvoříme představu, že je to nebezpečné místo, a svým chováním se přizpůsobíme. Osvojíme si agresivní způsob komunikace, vybudujeme kolem sebe silné zdi a nevědomky se budeme opakovaně dostávat do nepříjemných či konfliktních situací. Velmi pěkně toto téma popisuje kniha Já jsem ok, ty jsi ok od Thomase A. Harrise.

Existuje samozřejmě i jiný způsob adaptace: vždy ale záleží na prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, a na mezilidských kontaktech, které má k dispozici. V některých rodinách děti zažijí peklo, ale potkají knihovnici, učitele, kamarádova rodiče nebo jiného člověka, který je vyslyší, podpoří a doprovodí na cestě do „jiného“ života.

Terapie je v mnoha ohledech právě takovým lidským setkáním, které je uskutečněno v profesionálním a odborném rámci. Abychom mohli naše klienty naučit objevovat v sobě víru a zažívat důvěru, potřebujeme se držet zásad bezpečného terapeutického prostředí.

Víra v klienty

Na začátku každého terapeutického procesu je první setkání. Jako terapeutka si již během domlouvání sezení v hlavě tvořím obrázek o tom, jak by se mi s daným klientem nebo klientkou pracovalo. Zkoumám své mentální i časové možnosti, zkušenosti i omezení a srovnávám je s vyjádřenými i nevědomými klientskými potřebami a očekáváními.

Abych mohla s klienty terapeuticky pracovat, musím důvěřovat svým dovednostem a také mít víru v samoléčivé procesy v každém člověku, které klientům pomáhám objevovat a „zapínat“. Zároveň vždy zažívám úzkost: „sedneme“ si s novým člověkem? Budu schopná mu účinně pomoct nalézat jeho silné stránky a zdroje? Budeme si rozumět?

Má víra je rychle naviklána, když třeba klienti bez omluvy nedorazí na sezení. To pak pocítím úzkost z toho, jestli spolupráce dobře funguje. Uvažuji o tom, jestli jsem na minulém setkání nemohla říci něco zraňujícího, zažívám obavy.

Důvěřuji ale ověřeným zásadám terapeutického procesu. Mám možnosti, jak dát klientům vědět, že jsem s nimi počítala, a dát jim jasnou zprávu, že s nimi počítám i nadále – pokud mají zájem v terapeutické práci pokračovat. Pro některé je to poprvé, kdy jejich chování nevede k ničivému konfliktu. Jiní zažívají pocit, že nejsou všem lhostejní, že na ně někdo myslí a počítá s nimi. Zažívají novou situaci, v níž jsou přijímáni i přesto, že nesplnili něčí očekávání nebo „zase“ na něco zapomněli. I taková „nehoda“ může důvěru v terapeutický vztah posílit, když se dobře zvládne.

Víru ve změnu a příjemnější budoucnost však nedokážu předstírat. Nemohu pracovat s klienty, kteří nerespektují dohodnutý rámec spolupráce, ani s těmi, kteří potřebují jinou pomoc, než jakou jim dokážu nabídnout. Naprosto nepředstavitelná je pro mě práce s lidmi, kteří do terapie nepřicházejí dobrovolně.

Víra v sebe – předpoklad úspěšné terapie

Klienti, s nimiž jsme se dostali za počáteční testování důvěryhodnosti, jsou lépe připraveni pracovat i na vlastní sebedůvěře. Na počátku jim víru v sebe i důvěru ve vlastní schopnosti předávám slovně: často a zřetelně upozorňuji na to, co se jim podařilo, poukazuji na drobné změny, kterých se jim v životě daří dosahovat, všímám si jejich pokroku a pozitivně ho komentuji. Není to z mé strany nic nuceného – mám z každého úspěchu opravdovou radost!

Tato fáze terapie se často dá přirovnat k „lepšímu“ rodičovství. Výše zmíněné korektivní zkušenosti klientům pomáhají přepisovat negativní vzorce jejich chování na udržitelnější, dospělejší a životaschopnější. Po nějaké době klienti opravdu začnou věřit tomu, že něco dokážou, zvládnou a překonají: získávají sebedůvěru.

Víra ve svět – závěr úspěšné terapie

Věřit tomu, že svět je dobré místo a lidé jsou ve své podstatě dobří, je s přihlédnutím k dennímu zpravodajství přinejmenším pracné. Všude číhá strach. Strach, který víru nahlodává a člověka zúzkostňuje. Strach, který má velkou moc nás zastavit, umlčet a paralyzovat. Strach, který nám našeptává, abychom druhé podezřívali, nepouštěli si je k tělu a někdy je i nenáviděli.

Když se klienti po bolestivém rozchodu odváží vstoupit do dalšího vztahu, věří. Když se odhodlají nemlčet a pokusí se o asertivní komunikaci, také věří. Víra nám umožňuje překonat naši zranitelnost a přiblížit se druhému člověku – i přesto, že nám může ublížit.

Víra samotná nás neochrání. Avšak činí nás odolnějšími a odvážnějšími dělat svět lepším místem. Proto hledejme a pěstujme víru – nejen o Vánocích, ale i v novém roce!