Vyčkávání v depresivní bažině

„Je to paradox. Až když přestaneme pomáhat, může skrz setkání pomoc přijít,“ píše autor. Pro mě jako pro terapeuta je příběh zachycený v jeho knizedaleko přiléhavější a bližší žité praxi než modely hrdina terapeut nebo hrdina klient.

Protagonistou v Roubalově textu je depresivní pole nebo depresivní bažina. V ní se zmítá klient. Vlastně už se ani moc nezmítá, spíš se tak „plácá“ nebo nehybně leží. Dokáže však ještě vztáhnout ruku k terapeutovi, který ho zahlédne, přiblíží se a ocitne se v bažině spolu s ním. 

Dále se rozbíhají dvě dějové linky. Jedna je pouze naznačena jako klasická terapeutická past, kdy se pomáhající snaží ze všech sil přicházet s novými a novými intervencemi, a ty jedna za druhou postupně selhávají. Terapeut je frustrovaný, bezmocný, případně se na klienta naštve, protože klient nespolupracuje, a dokud to ještě jde, tak z bažiny rychle odchází. Pro řadu lidí s depresí je to známý scénář, kdy opuštění terapeutem jen kopíruje vzorce, s nimiž se v životě setkávají opakovaně. Jejich jedinými společníky, kteří je neopouštějí, pak často bývají antidepresiva a myšlenky na sebevraždu.

Druhá linka je rozpracovaná podrobněji, protože je to ta, se kterou je autor bytostně sžitý a zrcadlí se v ní jeho „domácí“ gestalt přístup. Terapeut se setkává v bažině s klientem a kromě snahy pochopit, co prožívá klient, si začne všímat toho, jak se chová bažina. Sleduje, jaké umí vytvořit víry, jakým způsobem klade odpor a jak dokáže všechno pohltit. V neposlední řadě je terapeut pozorný k tomu, jak se v bažině cítí on sám a jaké je se takto cítit. Přestože na něj tíživě dopadá naléhavost situace a síla bažiny, dělá protipohyb a zpomaluje. Při tom je neustále v kontaktu s klientem, lehce ho přidržuje, podpírá a postupně také zprostředkovává svá pozorování.  

Během tohoto procesu se bažina začne proměňovat, dá se v ní najednou lépe dýchat i pohybovat. A tady vyprávění končí. Terapeut klienta nezachraňuje, nehází mu lano ani se s ním netopí. Proměňuje se způsob, jakým oba v bažině jsou, a proměňuje se i bažina jako taková. 

Druhá vlna

Jan Roubal, vzděláním lékař, je respektovaným psychoterapeutem, vůdčím představitelem gestalt přístupu, o jehož velice dobré renomé a rozšíření v České republice se do značné míry zasloužil. V roce 2018 se habilitoval prací, jejíž součástí byl výzkum, v němž vedl rozhovory s mnoha terapeuty o tom, jaké je pracovat s depresivními klienty. 

Kniha Nepřekážet naději však zdaleka není zkrácenou verzí jeho habilitační práce. Ač velice dobře zakotvená v teorii a v současných konceptech gestalt terapie, na nichž se Roubal sám podílel, je ve skutečnosti poměrně intimním dílem. Nabízí vhled do autorovy psychoterapeutické praxe, zve nás do jeho vnitřních dialogů, pochybností, pocitů selhání, stejně jako do momentů úlevy, radosti a úžasu, kdy se nečekaně objevuje nová pocitová krajina. Pro terapeuty jakýchkoli směrů je to důležitá pozvánka k obratu k sobě, k zaměření se na vlastní tělesné prožívání, k přijímání i velice nepříjemných pocitů, které mohou působit takřka nepatřičně. Právě ty jsou totiž často klíčem k úspěšné terapii. 

Kromě bažiny je v knize ještě jedna silná metafora: první a druhá prožitková vlna. Dovolil bych si říct, že je důležitá zejména pro ty, kdo už zvládli první fázi svého procesu seznamování se s psychoterapeutickou profesí. Poradí si s prvním setkáním, umějí navázat terapeutický vztah a zorientovat se v tom, co klient potřebuje a co mohou nabídnout. Pak ale sezení pokračují a začínají se objevovat nepříjemné pocity, kterých se psychoterapeuti snadno zaleknou, protože se jim zdá, že by se neměli cítit naštvaní na klienta, bezvýchodnost anebo nudu. A tak je běžné, že se je snaží ignorovat nebo potlačit. Pocity ale útočí se stále větší silou, a tak se terapeuti rozhodnou rychle dělat něco jinak, přičemž taková rozhodnutí jsou často dost radikální. Začnou s klienty mluvit o změně zakázky, terapeutického rámce, o ukončení terapie nebo navrhnou, že klienta pošlou jinam. 

Jan Roubal zve terapeuty k tomu, aby naopak přesně těmto pocitům věnovali pozornost a snažili se je zachytit co nejdřív. Pokud si totiž všimnou této „první vlny“ prožitků dostatečně brzy, bude se jim lépe dařit je jen sledovat, prozkoumávat a nereagovat na ně. Úkolem terapeuta v této fázi totiž není nic jiného než počkat si na druhou vlnu. Protože, jak píše Roubal: „Zatímco první vlna našeho prožitku nás informuje o psychologické organizaci pole, druhá vlna přináší prožitkovou zprávu o tom, co chybí.“ 

Oproti první vlně prožitků, kterým někdy rozumíme až příliš snadno, nám druhá vlna odkrývá nové porozumění, které přichází často ve formě obrazu, představy. Může být vyvolaná jedním slovem, nezvyklým pohybem klienta nebo novým způsobem, jak se na nás podívá. Pokud takový okamžik zachytíme, můžeme se jím nechat navést k tomu, kým se můžeme pro klienta stávat a jakou novou vztahovou zkušenost mu můžeme zprostředkovat. Namísto odtažení se od klienta můžeme zažít chuť ho něco naučit nebo se od něj něco dozvědět. Můžeme pocítit obdiv vůči něčemu, co dokázal, anebo smutek z něčeho, co ztratil. A toto je přesně ten zážitek, který může posunout i tu „nejzaseknutější“ terapii. My jako terapeuti se v této chvíli stáváme někým jiným a tím otevíráme cestu k tomu, aby se někým jiným stal i klient. Jsou to momenty, které v nás často uváznou dlouhé roky – důležité křižovatky našich terapeutických vztahů. 

Odvaha být

Lehký závan protestu se ve mně objevil u dodatkové kapitoly o diagnostice, která ukazuje, jak vnímat diagnózy jako „opěradlo židle“ terapeuta. Proč bych se měl opírat o systém, který byl do velké míry vytvořen opresivními a patriarchálními silami, jimž se chci ve své práci vyhýbat? Proč si nemůžu vystačit například právě s představou bažiny, v níž klient vězí? Anebo ještě lépe s metaforou, kterou mi nabídne klient nebo ji vymyslím společně s ním? Pak jsem si ale uvědomil kontext, ze kterého autor jako absolvent lékařské fakulty vzešel, v němž dlouhé roky působil a působí, a nesouhlas vystřídal obdiv, že namísto opuštění toho systému se ho snaží kreativně přetvářet, přesně tak, jak to doporučuje terapeutům uvázlým v bažinách. 

Při čtení jsem si uvědomoval, že se cítím jinak než u řady jiných skvělých knih o psychoterapii, a až ke konci mi došlo proč. Nezažíval jsem pocity typu: „Ó, to je úžasná otázka, jak to, že mě nikdy nenapadla?“ nebo: „Aha, tohle bych se měl asi ještě doučit…“ nebo: „Takhle kreativní asi nikdy nebudu…“ Nejde vůbec o to, že by kniha nebyla podnětná a neinspirovala mě k dalšímu rozvoji, ale z nějakých zvláštních důvodů u mě nevedla k pocitům nedostatečnosti. Jedním z možných vysvětlení je způsob, jakým zdůrazňuje lidskost. Neobsahuje výčet vlastností, které by dobrý terapeut měl mít, ani technik, které by měl ovládat. Terapeut by měl „jenom“ udělat všechno pro to, aby mohl s klientem být ve své celistvosti, kterou dokáže vnímat a pozorovat.

Bez čeho se ale dobrý terapeut neobejde, je odvaha a chuť riskovat. Obojí prokázal Jan Roubal tím, že v knize odhalil práci terapeuta bez příkras, ve své syrové podobě, kdy se člověk namáčí do bažiny a v určité fázi je jeho hlavním úkolem nedělat nic. To, co pro laika nebo začínajícího terapeuta může znít až podezřele, je pro dlouholetého terapeuta balzámem. Snad opravdu není potřeba se pořád učit něco nového. Možná je někdy důležitější zůstat naplno tím, kým jsem. A počkat, co přinese druhá vlna.