Ať se prázdno projeví!

Kdybychom své duši pravidelně dopřávali prostor a vystavovali se prázdnotě, možná bychom předešli mnohým vnitřním a z nich pramenícím vnějším nepokojům. Třeba by nám došlo, jak nesmyslně někdy žijeme, jak nakládáme se sebou, s prostředím a se vztahy.

Po mnoha letech se letos těším na prázdniny. Ne, nečeká mě žádná exotická dovolená ani plánovaná dobrodružná cesta. Výjezdy během léta, o kterých už teď vím, budou veskrze pracovní, za lidmi, do služby, na festivalové besedy. Přesto se vedle toho těším na klid, na ticho, na – doufejme – možnost nedělat chvíli nic a jen tak být, lelkovat, pozorovat, nechat se vést, byť „jen“ na cestách vnitřních, nikoli navenek. Kalup během školního roku, dvě děti, zvířata, domácnost, služba. Toto pochopitelně neustane ani o prázdninách, lidé stále přicházejí, bohoslužby se konají beze změn, křtiny, zpovědi, pohřby. Děti pořád chtějí jíst, zabavit. Ať je prosinec, nebo červenec, život si razí svou cestu a je potřeba jej opečovávat. Ale přece jen – ty dva letní měsíce jsou čas, který svou atmosférou z koloběhu roku trochu vybočuje. Je to doba, již se aspoň někteří snaží naplnit jinak než obvykle. Šetří si na dovolenou, aby zažili něco výjimečného. Prázdniny jako příslib vytržení z kolotoče všednosti a povinností.

Kořenem slova prázdniny je prázdno. Prostor, který se nemusíme snažit naplnit, ale naopak, nechat si jej jako dobu, která nás svou nenaplánovaností může překvapit. Nechť se prázdno samo projeví a vede nás! Žel, prázdnota má v našich představách spíše negativní význam. To, co je prázdné, se většinou snažíme rychle zaplnit, ať jde o partnerské místo po našem boku, skříň, lednici, proluku v ulici, nebo volný den v diáři. Prázdnota nám může nahánět strach svou nekonkrétností, zdánlivou neuchopitelností, v níž se není čeho chytit. To je ale jen prvotní dojem. Prázdnota nás vystavuje setkání se sebou samými – když není čeho se chytit vně, je třeba ponořit se dovnitř. Takové chvíle mohou být náročné. Primárně se jim spíše bráníme a snažíme se jim předcházet – žijeme ve vztazích, které nám nevyhovují, ale aspoň nejsme sami, do ledničky skládáme zásoby, aby nás nedostihl prožitek hladu, skříň plníme oblečením, i když nikdy neunosíme všechno, co jsme si opatřili, proluku v ulici zastavujeme, protože pronájem přece generuje zisk a potenciální růst. Volný den využíváme tak, že vršíme jeden zážitek přes druhý a honíme se sem a tam.

Duchovní tradice, křesťanství nevyjímaje, dbají na pravidelný čas prázdnoty, ticha, chvíle, které jsou věnovány kontaktu člověka s Bohem. Modlitba, meditace, půst, ticho – to všechno jsou prostředky, kterými aktivně dáváme prostor prázdnotě. Umění zahálky, v současnosti nazývané slovem prokrastinace, se v dnešní uspěchané době příliš nenosí. Jsme kvantitativní civilizací, která zaplňuje vše, co se dá, často na úkor kvality. Možná že kdybychom duši pravidelně dopřáli tolik potřebný čas a prostor, vystavili se prázdnotě, předešli bychom mnohým vnitřním a z nich pramenícím vnějším nepokojům. Třeba by nám došlo, jak v mnoha ohledech nesmyslně žijeme, jak doopravdy nakládáme se svými životy, s životním prostředím a vztahy. Že méně je opravdu někdy více. Většinou ale jakýkoli náznak prázdnoty, který by mohl předcházet poznání a tím i osvobození, zadusíme v zárodku a potenciální prázdné místo rychle zaplníme.

A tak si zkusme o prázdninách nechat čas na trochu toho prázdna, skrze které můžeme podniknout vnitřní cestu k sobě samým, ke svobodě, ba i k něčemu trvalejšímu, co s námi bude žít i po skončení dovolené a léta. Hezké prázdniny!

Sandra Silná

Autorka je farářka Církve československé husitské