Léto bez záruky

Léto je tradičně časem dovolených, nicnedělání a odpočinku, anebo naopak příležitostí k aktivitám všeho druhu. Dáváme si předsevzetí, že začneme běhat, že projedeme co nejvíc cyklostezek nebo že zdoláme hned několik třítisícovek. Míváme lepší náladu a energie na rozdávání, jde to samo.

Většině lidí slunce vlévá život do žil, ale zdaleka tomu tak nemusí být vždy. Očekáváme, že budeme šťastní a plně využijeme volný čas k zábavě a aktivnímu odpočinku, k našemu překvapení ale někdy krásné počasí a dovolená způsobí pravý opak – posílí se výčitky, že nejsme schopni si volno užívat, zatímco všichni okolo se zdají být tak „vlezle“ šťastní. Všudypřítomná veselá nálada může způsobovat nepříjemný vnitřní tlak. A tak se, nehledě na léto, propadáme do depresivního stavu a ve skrytu duše doufáme v příchod deštivých dnů, které by posloužily jako výmluva pro nicnedělání.

Nechuť cokoli dělat 

Když dáme stranou antidepresiva a psychoterapii, bývá tím nejúčinnějším „lékem“ proti depresi jakákoli smysluplná aktivita. Být aktivní a nesetrvávat v nečinnosti je to nejlepší, co pro sebe v depresi můžeme udělat (pokud nejde o akutní stav těžké deprese, kdy se naopak doporučuje do ničeho se nenutit, odpočívat a vyhledat lékařskou pomoc). 

Potíž je v tom, že v depresi nedokážeme přijít na nic, co by nám přineslo radost. Navíc nás paralyzuje tíživý pocit vlastní neschopnosti. Můžeme být fyzicky úplně v pořádku, ale vstát z postele se stává nadlidským úkolem. Připadá nám, že tělo odmítá poslouchat, ale spíš jde o to, že nás deprese okrádá o motivaci cokoli dělat. 

Lví podíl na ztrátě motivace má oslabená víra v sebe. Na hezké chvíle v depresi snadno zapomínáme a udržujeme se v přesvědčení, že nám následující okamžiky nemohou přinést nic dobrého ani příjemného. Přestože velmi dobře chápeme, že by nám nějaká činnost prospěla, odmítáme se hnout. Ukotveni v nevíře a beznaději si říkáme: „Nemá smysl cokoli zkoušet. Bezpečně vím, že mi není pomoci.“

Jenže tak tomu není. Deprese je tou nejpřesvědčivější manipulátorkou. Dělá z nás psychické mrzáky, ale my přitom mrzáky nejsme! Když se kámen svalí do propasti, nezbude mu než čekat, až ho z ní někdo vytáhne. My ale nejsme kámen. Máme svou vůli. A vůle je síla, která dokáže pohnout horami. Tuto sílu v sobě máme vždycky. Stačí na sekundu uvěřit a mohou se dít věci. 

Motivace ale nespadne z nebe, musíme ji nastartovat pozitivní zkušeností. Motivace je důsledkem činnosti, nikoli její příčinou. Až když něco vykonáme a pocítíme výsledek, vzbudíme u sebe motivaci. 

Poškozená tedy není motivace – ta přijde, až něco uděláme. Poškozená je naše víra. Neztratili jsme schopnost cítit se dobře, jen si to myslíme. Jsme o tom momentálně skálopevně přesvědčení, nevěříme si. Když si toto uvědomíme, zvedneme se a přes veškerou nechuť se do něčeho pustíme. A uvidíme, co to s námi udělá. 

Expozice činnosti, do které se mi nechce

Jednou z osvědčených metod, jak čelit depresi, je takzvaná expozice – postupné vystavování se aktivitám a situacím, do kterých se nám v depresivním stavu nechce. Princip je prostý: uděláme něco, co se nám příčí, a sledujeme, co se stane.

Mnohdy zjistíme, že naše počáteční obavy a předsudky byly liché. A i když se naše nálada nezlepší hned, posílíme aspoň svou sebedůvěru a motivaci pokračovat dál. Když to nevzdáme, postupně přesvědčíme mozek o tom, že se ve svých pesimistických předpokladech často plete. 

Než přistoupíme k vlastní expozici, je důležité zaujmout k výzvě správný postoj a zvolit vhodnou činnost.