Umět říct své přání

Před necelými pěti lety se mi narodil druhý syn. Když jsem ho během loňského léta konečně přestala kojit, jako by se s tímto symbolickým odpoutáním otevřel nějaký prostor. Došlo mi, že je načase udělat něco pro sebe, se sebou. Opečovat se. Nejen doplnit chybějící minerály, pokusit se aspoň zčásti vyrovnat letitý spánkový deficit, ale tak nějak celkově se dát víc do kupy, do formy, udělat určité změny v životě. Mámy vědí. Děti, práce, domácnost – kde je v tom čas na sebe? 

Po roce poměrně intenzivní fyzické aktivity, ale i dodržování drobných každodenních rituálů s vděčností pozoruji, co se změnilo a jak se cítím. Lépe, i když je to mnohdy trochu boj, se sebou a letitými zvyklostmi. Člověk se nemění úplně snadno a v něčem možná vůbec ne! Ovšem i ty drobné krůčky a nové pořádky mají pro mě až terapeutický rozměr, s tím rozdílem, že tuhle terapii jsem si přivodila a realizovala sama od sebe a pro sebe. Doslova na míru, v souladu s tím, jak se učím sama sobě rozumět, v různých fázích a situacích měnícího se života. Rok je už docela dlouhá doba na to, aby se viditelně projevilo, co si k sobě pustíme. Anebo co si odřekneme, odpustíme. 

U mě to byly hlavně jasněji nastavené hranice mezi službou, tedy prací, a časem volna, nutnost naučit se odpočívat, „vypnout“ a vytvořit si prostor pro „pouhé bytí“ bez čehokoli organizovaného. Dovolit si to. Opět – nejen mámy vědí, že takového času je spíš málo než víc, ale také že tato sebepéče a sebeláska, třeba i v „homeopatickém množství“, se v životě projeví. S tímto ročním „zúčtováním“, ohlédnutím se, přišlo ale i nové zamyšlení, nová otázka, kam a jak jít zase aspoň o kousek dál. 

A tady mi, jako už kolikrát předtím, do života zasáhla synchronicita. Z více stran přicházel podobný impulz – možná odpověď na mé tázání. Co by pro někoho představovalo pouhou náhodu, za tím C. G. Jung, který pojem synchronicita zavedl, uviděl kumulaci určitých podobných jevů kolem nás, k nimž jsme vnímaví a kterých si všimneme. Impulzů, jež mohou ovlivnit náš život. Ukážou nám cestu, napoví. Na náhody nevěřím. A tak se mi stalo, že jsem během krátké doby četla biblický text o dvou učednících, kteří Ježíše žádají, aby je vzal k sobě, tedy splnil jim jejich přání, a zároveň ke mně z jednoho podcastu silněji než jiné promluvila věta „seber odvahu a řekni si, co bys chtěla“. „Najdi to, co si přeješ, ve svém srdci a tvé přání bude zhmotněno i ve tvé realitě.“ I toto tvrzení kdesi upoutalo mou pozornost. 

Bylo toho zkrátka víc na podobnou notu, což mi jemně naznačilo, že je načase se zase posunout. Něco si přát, zkusit přijít na to, co potřebuji. Nakonec i v pohádkách – které, jak se mnohdy ukazuje, vlastně tak úplně pohádkami nejsou, ale daleko spíš zaznamenávají sondu do hlubin duše člověka a dávných generací – se často opakuje motiv vyřčených přání: džinovi z lahve, kouzelné rybce, dědečkovi… Teď je navíc čas adventu a Vánoc, doba očekávání a (občas) splněných snů. Dny, kdy se dost možná víc než jindy zaměřujeme na přání – svá i těch druhých. Je čas zamyslet se nad tím, co skutečně chceme. Tedy se i víc pohroužit do sebe, ptát se, přemýšlet. A třeba i citlivě vnímat znamení kolem.