Radujme se, veselme se, jsou tu Vánoce!

Jako terapeuti zažíváme největší nápor klientů zpravidla po Novém roce, v září a… před Vánoci. Ano, i psychoterapie má svou sezonnost! Je to docela logické: všechna tato období jsou něčím přelomová. Zatímco nový rok a nový školní rok často vzbuzují touhu něco změnit – stanovit si nová předsevzetí, začít na sobě pracovat –, prosinec má daleko temnější podtón. 

„Co by si o mně pomysleli?“

Většina klientů, kteří mě oslovují v prosinci, jsou ženy – často vdané matky, které při vidině blížících se svátků propadají panice založené na letitých zkušenostech s průběhem Vánoc. Přípravy, nákupy, vaření, pečení, generální úklid, domácí výzdoba, školní besídky, balení dárků, sváteční tabule… Seznam úkolů se zdá nekonečně dlouhý a v podstatě nedelegovatelný na nikoho jiného. Protože „nikdo jiný než já neví/neumí/nedokáže.“ „Kouzlo Vánoc“ tak tyto ženy nesou plně na svých bedrech. Dobře tuší, že bez podpory to už znovu nemusejí ustát.

V sezeních se často zabýváme vlastní sebehodnotou a hranicemi – tedy dvěma propojenými tématy. Prozkoumáváme potřebu perfektně uklizeného domova, nutnost čtrnácti druhů cukroví i samozřejmost zajišťování dárků pro širokou rodinu.

Kořeny těchto očekávání mohou sahat hluboko do historie původní rodiny: ženy, které lpí na dokonalosti vánoční atmosféry, mohou pocházet z tradičních rodin, kde se povinnosti (a genderové role) předávají z generace na generaci, nebo naopak z rodin velmi nefunkčních, kde byly kvůli alkoholismu a konfliktům každé svátky nejen pokažené, ale i traumatizující.

Společnou tendencí těchto klientek je odvozování vlastní hodnoty od toho, jak se svátky vydaří.

„Co budu dělat?“

Druhým typem klientů, kteří se snaží objednat na první konzultaci ještě před Vánoci, jsou singles – bez ohledu na pohlaví, věk či sexuální preference. I pro ně je „svátek rodiny“ velmi náročný. Každý má jiný důvod: někteří singles se s úzkostí vracejí do světa rodičovských pravidel, zatímco jiní si uvědomují, že nedávný rozpad vztahu nebo rodiny může znamenat i několik dní úplné izolace.

V sezeních se zabýváme těžkostmi, které přináší tato „vynucená“ samota. Lidé si připadají nemilovaní, nechtění, zapomenutí. Nedokážou být sami se svými myšlenkami, je pro ně bolestivé o svém životě přemítat. Uvědomují si, že spokojenost zažívají jen v kontaktu s jinými lidmi, na kterých jsou pak závislí. Jasným světlem na konci temného vánočního tunelu se tak stává hýřivý silvestr.

Sezonní deprese

Posledním typem „předvánočních“ klientů jsou lidé, kteří trpí sezonní depresí. Popisují symptomy, jako je nadměrná únava, vyšší potřeba spánku, problémy s jídlem a podobně, které se ale – překvapivě – opakují jen v určité části roku.

Příčina těchto stavů může být často pragmatická: v prosinci je nejméně slunečního záření (chybí nám vitamin D, který ovlivňuje naši energii), méně se hýbeme (přicházíme tím o „hormony štěstí“), mnozí si vychutnávají svatomartinské husy, zabíjačky a předvánoční večírky (což může zhoršit kvalitu spánku). Pod těmito logickými argumenty se ale často skrývá něco hlubšího – nespokojenost či potřeba změny.

Co vůbec slavíme?

Česko se dlouhodobě řadí mezi nejateističtější země světa, ale přesto si na Vánoce nenecháme sáhnout. Proč vlastně vánoční svátky slavíme? V sezeních tuto řečnickou otázku kladu často a záměrně v různých variantách. Proč to všechno děláme? Proč se takto přetěžujeme? Proč tolik utrácíme za dárky, když už všechno máme? Proč trápíme všechny okolo nesmyslnými úklidy, když to stejně nikdo neocení? Proč zdobíme uříznutý strom, když všude kolem nás hyne příroda? Proč se přejídáme sladkostmi, když celý rok bojujeme s dietami? Nedává to totiž žádný smysl!

Ztráta smyslu je také tématem, které všechny skupiny klientů spojuje. V křesťanském příběhu rezonuje těžký život migrantů stejně jako utrpení chudých, lze v něm najít naději nového zrození, ale i krutost moci a strach ze změny, která je zároveň nevyhnutelná. Těch několik dní na konci roku nám umožňuje spatřit odlesk starých rituálů, symbol významnosti rodiny i lidské pospolitosti – ale není to zadarmo!

Pojďme na to symbolicky

Advent je ideálním obdobím pro introspekci – obrácení pohledu do vlastní duše a na vlastní bytí. Může za to zimní útlum celé přírody nebo dlouhé hodiny bez slunečního svitu? Vše se jakoby zastavuje, potemňuje a chladne. Memento mori, pomyslím si vždy – takhle nějak si totiž představuji říši smrti.

Opak je ale pravdou, temné období nás připravuje na přicházející zvrat. Uprostřed temna se totiž rodí nové světlo naděje, které s navracejícím se sluncem postupně poroste. Během prosincových sezení mám proto často zapálenou svíčku. Klientům i sobě plamínkem připomínám, že i toto náročné období je pomíjivé a že jím zvládneme projít i bez zářivek a ve ztišení.

Klienty, kteří nemají vztah k žádné víře, také někdy posílám do sakrálních staveb. Ať jde o kostely, synagogy, nebo jiné modlitebny, bývají to místa vhodná k pozastavení se. Umožňují nám odejít z ruchu komerčního předvánočního shonu a vedou nás k jinému – transcendentnímu – uvažování. Přirozeně v nich vnímáme běh věků, lidský úděl a zdviháme oči výš – k místům, ze kterých můžeme čerpat naději i sílu.

Závěrem nový začátek

Advent a Vánoce nám poskytují příležitost nahlédnout na sebe i na svět kolem jinou optikou. Pokud se dokážeme ponořit do této symboliky a vnímat světlo i v těch nejtěžších momentech, zvládneme proplout tímto náročným obdobím nejen s lehkostí, ale i s nově nalezenou nadějí a smyslem. Když se zbavíme tlaku na dokonalost a přijmeme pomíjivost všeho, co nás obklopuje, mohou se Vánoce stát prostorem pro skutečnou vnitřní obnovu. Klid, setkání s druhými a hluboké uvědomění si vlastní existence nás mohou inspirovat k dalším výzvám v novém roce. Radujme se, veselme se!