Z olova ve zlato

Potřeboval bych změnu… Změna je život… Měníš se nám před očima… Jsi jako proměněný… Ty ses ale změnil, vůbec bych tě nepoznal… Kolikrát jsme něco podobného řekli nebo slyšeli. Touha po změně také stojí v pozadí snad všech důvodů a motivů, s nimiž se lidé obracejí na psychology, a mnohdy je požadavek na změnu rovnou explicitně vyřčen v psychoterapeutické zakázce. Ale co to vlastně změna je? Můžeme se vůbec změnit? A jestliže ano, tak jak? A jak moc?

Ze žaludu bříza nevyroste

Úvodem s vámi musím sdílet své přesvědčení, že ze žaludu vyroste vždycky jenom dub, a nikdy bříza. Ale když takový žalud zasadíme do země a za pár let se na to místo přijedeme podívat, údivem vydechneme a řekneme: „To je ale změna!“ Každý dub prochází mnoha změnami a proměnami: z pružného a poddajného proutku vyroste ztepilý peň, mění se s každým ročním obdobím, vypadá jinak zalitý sluncem a jinak ve vichru a bouři. Pořád je to ale onen dub. Zároveň víme, že není dub jako dub – na každém dubu se podepisují okolnosti, za kterých vyrůstal. Do některého udeřil blesk, jiný je vykotlaný, další se tísní mezi stromy v lese a ještě další má dostatek světla a prostoru, aby jeho koruna mohla rozkošatět. Některý dokonce vyrůstá v parku, kde se o něj umně stará ruka zahradníka nebo arboristy. Duby mohou být různé a různě se mění, ale vždy jsou to duby. 

A tak je to i s námi lidmi. Nemůžeme se stát někým jiným, než kým ve skutečnosti jsme. Ba přímo naopak: když nás okolnosti nutí stát se někým jiným, vždycky to vede k potížím. Analytická psychologie má pro to dokonce svůj pojem – falešné já. A jak takové falešné já vzniká? Člověk se na svět rodí ve své jednotě, celistvosti a bytostnosti, jako semínko dubu. To v analytické psychologii nazýváme bytostné Já. Ovšem rodí se do určitého prostředí a do určitých vztahů, na nichž je zprvu životně závislý. V ideálním případě prostředí odpovídá vlohám jedince a důležité vztahové osoby podporují jejich rozvoj ve schopnostech, které jsou tudíž jedinci bytostně vlastní. Tak se zdravě rozvíjí Já jedince a takzvaná osa Já – bytostné Já je pevná jako kmen dubu. Ovšem prostředí někdy nemusí bytostnosti dítěte odpovídat a rodiče nebo jiné důležité vztahové osoby si do něj mohou promítat svá vlastní očekávání. Co když se například jedinec disponovaný k rozvoji citové funkce a s uměleckými vlohami narodí do rodiny racionálních matematiků? Při vší třeba i upřímné péči a zájmu rodičů je v něm podporováno logické myšlení. Dítě chce, aby ho rodiče chválili, a tak tiše a nepostřehnutelně zapírá svou přirozenost a místo Já rozvíjí ono falešné já. To se však později projeví psychickými problémy, s nimiž se člověk může dostat k psychologovi. Ten se pak snaží navázat spojení s jeho bytostným Já, tedy přivést člověka k jeho podstatě, spojit ho s ní a ustanovit, obnovit či zpevnit osu Já – bytostné Já.

Přerod kukly v motýla

Psychické problémy samozřejmě mohou způsobovat i všemožné a z různých důvodů (vlivem výchovy, okolí, kulturních komplexů, traumat a podobně) potlačované nebo vytěsňované přirozenosti člověka, které se kvůli tomu nemohou vědomě diferencovat a rozvíjet, a zůstávají tudíž v nevědomí v podobně archaických nebo infantilních ego ohrožujících pohnutek, jež se nakonec projeví prostřednictvím psychických nebo somatických symptomů. Ve všech těchto případech není úkolem psychologie zbavit se nechtěných přirozeností, ale naopak k nim obracet pozornost, aby se v životě člověka mohly začít rozvíjet, diferencovat a adaptabilně realizovat. Takže změna v analytické psychologii neznamená stát se někým jiným, ale naopak – stát se sám sebou. 

Tak jako se housenka zakuklí a přerodí v motýla, také člověk prochází různými životními stadii. Výrazně vnímáme například proměnu dítěte v dospělého nebo vstup do zralého věku. Tyto proměny jsou opět každému člověku bytostně vlastní a jsou také zcela přirozeně provázeny krizemi. Krizi týkající se puberty a adolescence nazýváme krizí iniciační a krizi středního věku krizí individuační. Těmito zásadními momenty lidského života tradičně provázel nějaký průvodce a také v současnosti v takových chvílích člověk přirozeně vyhledává průvodce – psychologa. Může se však stát, že člověk některou z těchto krizí neprojde, a protože jsou tyto krize člověku bytostně vlastní a nezbytné k jeho rozvoji, začnou se dříve nebo později ozývat opomíjené části osobnosti, jež se kvůli chybějícímu vývojovému kroku nemohou realizovat. Ozývají se samozřejmě opět prostřednictvím symptomů, s nimiž se člověk obrací k psychologovi a touží po změně, i když třeba ještě vědomě neví jaké. Vidíme, že i v tomto případě změna v psychoterapii vede k podstatě, bytostnosti a přirozenosti člověka.

I-ťing

Psychologie navazuje vnímáním symboliky a podstaty proměny na mnohá starší učení. Například prastará taoistická Kniha proměn (I-ťing) vnímá proměny v životě jako přirozený jev, jemuž nemá smysl se vzpírat, stejně jako se nemá smysl vzpírat přírodním zákonitostem, jako je střídání ročních období nebo velká voda. I-ťing se proto snaží popsat zákonitosti proměn lidského života a učí člověka moudrému postoji k nim. Tak nás vede například k tomu, abychom nezapomínali, že po dobách hojnosti vždy přijde úpadek, ale i úpadek skončí a pak bude moudrého člověka čekat radost (11. a 12. hexagram). Dozvíme se také, že v dobách míru moudrý člověk ošetřuje zbraně, aby se vyvaroval nenadálého překvapení (45. hexagram), nebo že při nepřízni osudu je dobré připoutat se k „morušovému stromu“, který nejlépe odolává povětrnostním vlivům. Samotnou proměnu pak I-ťing popisuje ve 48., 49. a 50. hexagramu. Hexagram číslo 48 nazvaný Studna říká, že „město se mění, ale studna se nemění. Ti, kdo přicházejí, i ti, kdo odcházejí, čerpají z téže studny.“ 

To nám připomíná neměnnost podstaty naší existence, naše bytostné Já, které musí být vždy uchováno a z něhož při každé změně vždy musíme čerpat a zároveň o něj pečovat jako o studnu. Hexagram 49., Převrat, popisuje samotný moment proměny: „Přivítej s důvěrou svůj den.“ Čas převratu nebo proměny nastává tehdy, když se naplní floskule „poslušni nebe a v odpověď lidu“. Jinými slovy: ke změně musí nazrát čas a okolnosti, musí odpovídat přirozenému řádu věcí, který určují právě „nebesa“. Ale i tak je navíc potřeba získat i srdce lidu. Špatně se v životě uskutečňuje změna, když tomu vaše okolí není nakloněno, když se vaši blízcí na té změně nechtějí také podílet. Je třeba mít na vědomí, že když se mění člověk, mění se i jeho vztahy a mnohé okolnosti života. Vůli lidu můžeme interpretovat i subjektově, jako vůli všech složek osobnosti. Často to bývá tak, že jedna naše část si změnu přeje, ale jiná část ne a bojkotuje ji. Ať již vůli lidu vnímáme subjektově, nebo objektově, každá změna s sebou nese určité nepohodlí, které je potřeba překonat. 

Proto také v době převratu „šlechetný člověk upravuje kalendář a objasňuje roční doby“, jak radí I-ťing. Hexagram Převrat ústí do následujícího, 50. hexagramu Kotel, kdy „šlechetný člověk uspořádává své postavení, aby upevnil svůj úděl“. Kotel je tradiční obřadní nádoba, a proto šlechetný člověk uspořádává své postavení tak, že nechává odlít nové obřadní náčiní, jak to podle tradice činil i každý nový panovník po převzetí moci. Taková obřadní nádoba také reprezentuje svět, nese na sobě symboly živlů, mýtů o stvoření, uspořádání světa, odkazy předků a podobně. Po každé změně tedy musí následovat čas na zakotvení a ustálení nových pořádků. Kotel je zároveň kulturní artefakt lidského umění, který jako takový tvoří analogii přirozenému zdroji studny. To nám, stejně jako Dílo alchymistovo navazující na Dílo přírody, jak uvidíme později, opět dokazuje, že každá změna musí navazovat na přirozenost člověka. 

Strom života v kabale

Jinou paralelu psychické proměny nabízí kabala, respektive její romantizující pojetí. Jedním z ústředních symbolů kabaly je sefirotický strom. Čtyři navzájem se prolínající sefirotické stromy reprezentují čtyři světy a tvoří dohromady takzvaný Jákobův žebřík. Čtyři stromy – světy – si také můžeme představit jako čtyři zásadní vývojové fáze a rozměry života: rozměr fyzický, ve kterém se jedinec rozvíjí zejména v prenatální fázi a dětství; dále rozměr psychický, ve kterém se člověk začíná rozvíjet již v prenatální fázi, k zásadnímu rozvoji pak dochází v dětství a dokončuje se v rané dospělosti; pak následuje rozměr archetypální, který začíná v dětství vstupem do puberty, kulminuje v dospělosti v první polovině života a završuje se ve zralém věku; posledním rozměrem je pak rozměr celostně-duchovní, který se započíná uskutečňovat zejména v době blížící se krize středního věku a svého zenitu dosahuje ve zralé dospělosti a stáří. Tyto fáze života jsou od sebe odděleny krizemi, které nazýváme krize přerodu. 

Vrátíme-li se k sefirotickému stromu, vidíme, že v centru jeho spodní části se nachází sefira zvaná Jesod, tedy Základ, a analogicky v centru horní části vidíme takzvanou non-sefiru Daat, tedy temnou Propast. V Jákobově žebříku se pak jednotlivé stromy života prostřednictvím těchto sefir spojují – tedy non-sefira Daat (Propast) spodního stromu vždy ústí do sefiry Jesod (Základ) stromu horního. A právě tento přechod skrze Propast světa nižšího vývojového stupně do Základu vyššího vývojového stupně nazýváme krizí přerodu. Tak si můžeme představit, že se život člověka uskutečňuje ve výše zmíněných čtyřech světech – rozměrech lidské existence, které jsou od sebe navzájem oddělené krizemi přerodu, v nichž dochází k zásadní proměně každého jednotlivce. 

Život člověka tedy začíná početím, které má své místo v sefiře Jesod, fyzickém rozměru bytí, a dosahuje svého naplnění v jeho non-sefiře Daat, Propast. Je to propast porodních cest, první krizí přerodu je tudíž porod, kterému se ve svých pracích věnuje zejména Stanislav Grof. Tak se člověk rodí do Základu stromu psychického rozměru života, který je završen iniciační krizí přerodu adolescence, Propastí vedoucí do Základu, archetypálního rozměru lidské existence. Tomuto momentu se věnují například čeští rodinní terapeuti Chvála s Trapkovou. Naplněním archetypálního rozměru je pak Propast, krize středního věku, tedy krize přerodu zvaná individuace, doména C. G. Junga. Ta vede do Základu, celostně-duchovního rozměru bytí, jenž se naplňuje Propastí smrti. Můžeme si všimnout, že pro všechny výše zmíněné krize přerodu rozpracované různými autory je charakteristická jedna a táž symbolika – symbolika smrti a znovuzrození. A právě v tom tkví podstata změny a proměny člověka v psychoterapii: člověk umírá pro jeden svět, pro jednu etapu svého života, a rodí se proměněn do světa a etapy následující. A taková proměna, jak jistě uznáte, si v ničem nezadá s proměnou housenky v motýla. 

Alchymické dílo Splendor Solis

Další zajímavou symboliku nám k tématu změny a proměny přináší alchymie. Vždyť proměna, zjednodušeně řečeno olova ve zlato, je právě její doménou. Olovo je zde vnímáno jako cosi primitivního, těžkého a bezcenného, zatímco zlato jako cosi ušlechtilého, cenného a ryzího. O této proměně nás může v zajímavých obrazech poučit například dílo Splendor Solis, které v překladu D. J. Bora nedávno v reedici vydalo nakladatelství Trigon, a blíže ji snad objasní má interpretace, která se v tomtéž nakladatelství chystá k vydání. Proces proměny je tématem celého díla Splendor Solis, ale její podstatu můžeme nejlépe sledovat v sérii obrazů s alchymickými baňkami. Nejdříve si však připomeňme pár zásadních principů. 

Zaprvé to, že Dílo alchymie vždy navazuje na přírodu. Podobně i dílo psychoterapie navazuje na přirozenost člověka, tedy opět na jeho bytostné Já. Zadruhé, pro to, aby mohlo dojít k proměně, se alchymista musí nejdříve dobrat k Merkuriu, tedy materii vlastní všem kovům. Tedy opět k jisté bytostnosti. Jestliže je tedy zadáním psychoterapie nikoli odstranit symptom, ale proměnit ho v adaptabilní vlastnost či charakteristiku nebo specifičnost člověka, musíme se dostat k jeho přirozené podstatě a tu dále pomocí Umění rozvíjet tak, aby se, jak již bylo řečeno, těžkopádné olovo symptomu proměnilo v ryzí zlato charakteru. Ale jak to udělat? 

O tom nám dává poučení právě série obrazů s alchymickými baňkami a s popisem, jak zacházet s teplotami Díla: „První teplo roztavilo husté a silně spečené části, aby se uvolnily póry a průduchy země.“ V této fázi se v psychoterapii začíná pracovat se symptomy a rigidními strukturami osobnosti. Analytik je přijímá, bere je vážně, věnuje jim pozornost, zabývá se jimi a tak je zahřívá přirozeným lidským teplem. Tímto akceptujícím způsobem se mohou uvolňovat psychické obrany a otevírat „průduchy v hustých a silně spečených“ částech pacientovy psýché. „Druhé teplo ze země vyhnalo všechny temnoty a země se osvítila.“ Po uvolnění obran totiž může do nevědomých komplexů, které stojí za symptomy, začít skrze „otevřené průduchy“ pronikat světlo vědomí. Tak si člověk může uvědomovat souvislosti, které spojují symptomy s jeho životem a zkušenostmi. „Třetí teplo vnáší do země duchovní sílu.“ Analytická psychologie hledá smysl symptomů, komplexů a lidské zkušenosti. Zkoumá, proč a za jakých podmínek se utvářely, a snaží se odhalit, jaké síly, tedy jakou psychickou energii, v sobě vážou. Hledá jejich ducha a prvotní, ještě nezdeformovanou přirozenost, z níž se – nejčastěji vinou negativních zkušeností – začaly vyvíjet patologickým způsobem. „Čtvrté teplo odstraní náhodné minerální příměsky a starý zlý zápach a vyživuje Elixír.“ Náhodné minerální příměsky a starý zlý zápach jsou vytvářeny právě negativními zkušenostmi, které jsme v průběhu života s danou problematikou nabrali a kvůli nimž se tyto části naší duše rozvíjely neadaptabilním způsobem. V psychoterapii se špatné zkušenosti, stará traumata, různá nepřijetí, odmítnutí, deprivace a podobně rozebírají a následně oddělují od přirozené energie, která v jejich základu pramení. Tak je možné objevit, očistit a jako Elixír vyživovat přirozený zdroj psychické energie, který byl zanesen a blokován příměsky a zápachem našich zkušeností a komplexů. „Tím se dokončilo očišťování věci, které musí předcházet dokonalé přípravě. Při ní působením pátého tepla vystupuje duch skrytý v nigredu země.“ V nigredu země, v našich maladaptivních komplexech, v těle a v nevědomí byl zablokován přirozený zdroj naší psychické energie. Díky jeho očištění a uvolnění i díky posílení Elixíru psychické energie může do vědomí vystoupit její duch: jádro našich komplexů pro nás přestane být ohrožující a my si budeme moci uvědomit jeho smysl, funkci a přirozenost. „Šesté teplo činí zemité věci subtilními, ale ještě ne v dokonalé podobě.“ Celým výše uvedeným postupem se do vědomí dostala očištěná původní psychická energie. Její nedokonalost spočívá v tom, že je zatím jen myšlena, nikoli žita. „Nicméně bílá královna a červený král jsou již připraveni slavit svou chymickou svatbu.“ Při ní se očištěná, zduchovnělá energie ochladí v lunárním světle a v omlazené podobě se jako král znovuzrodí do života na zemi, respektive v „sublunárním světě“. V psychoterapeutické praxi to vypadá tak, že vědomím zpracované komplexové části naší osobnosti se mohou znovu začít realizovat v běžném životě a vědomě se rozvíjet. Vidíme tedy, že i alchymie navazuje na bytostnost a přirozenost člověka a jen tu a právě tu se snaží proměnit v něco více hodnotného, ryzejšího a adaptabilnějšího. 

Kristus a bytostné Já

Na závěr ještě zmiňme proměnu novozákonní, kterou si připomínáme o každých Velikonocích. Při ní Kristus opět umírá a následně proměněn vstává z mrtvých. Toto mysterium v sobě samozřejmě nese mnoho symboliky. My zde připomeňme v mnohém záhadný rozhovor Krista s Pilátem, konkrétně tu část, kde Kristus praví: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu říká: „Co je pravda?“ (Jan 18,37–8) Kristus žije zcela upřímným a pravdivým, ovšem zdaleka ne konformním způsobem života. Žije naprosto v souladu se svou podstatou a bytostností, nikoli jen na hranici, ale doslova za hranici svého života. Proto nám může vydávat svědectví o pravdě a symbolizovat bytostné Já. Tím pochopitelně naráží na světskou moc a pořádky, což vede k jeho ukřižování. Po nás samozřejmě nikdo nemůže chtít, abychom zde na tomto světě takto nekompromisně uskutečňovali svou podstatu, ale mohli bychom alespoň slyšet její hlas, hlas našeho bytostného Já, a každou změnou ve svém životě se mu o trochu přiblížit, jak jen to vnitřní i vnější okolnosti umožňují.

Zdroje:

Král O. Kniha proměn. Maxima, 2008

Skála M. Cestou sluneční záře – proces individuace v obrazech Splendor Solis. Trigon, chystá se k vydání 

Skála, M. „Passage Processes“, příspěvek na 19th Congress of the International Association for Analytical Psychology, Copenhagen, 2013

Trismosin S. Splendor Solis aneb Sluneční záře. Trigon, 2024

Wilhelm R. I-ťing. Portál, 2003