Tělo jako zdroj

Jaké jsou, Honzo, teď tvoje zdroje?

Partnerský vztah. Kontakt s dcerou – s její živostí a hravostí. Přátelé. Muzika. Když zpívám a hraju, je to velký zdroj a rychlý skok do prožitku spojení s kreativním proudem i s mým tělem. Zdrojem je i příroda. Žiju na krásném místě, a tam to jde lehce. Vyjdu ven a jen nadechuju krásu luk, hor a lesů, ačkoli i k nám se už prokousal kůrovec.

Jak se to stane, že i když má člověk k dispozici všechny tyto zdroje – vztahy, přírodu, kreativitu –, přesto mu něco brání, aby ho v životě dobře sytily? Proč někdy nestačí na to, aby zkrotily třeba úzkost nebo depresi?

Pokud je zdroj to, co nás spojuje s naší podstatou, naší jedinečností, můžeme zkoumat, co nám brání s ní být v kontaktu. Jako terapeut dávám klientům pozornost a soucit, který jim může pomoci najít vnitřní místo, kde například úzkost není tak intenzivní, kde nemá takovou moc. Hledáme ostrůvky bezpečí, které můžou skrývat léčivé vzorce – zdravý způsob vztahování se k druhým i k sobě.

A zároveň zkoumáme smysl té deprese nebo úzkosti, to neznámo, kde se může ukrývat něco nového a důležitého. Hledáme kontext – smysl – úzkosti a deprese, nejde pouze o to je potlačit.

Měl jsem depresivního klienta, kterého jsem se ptal, kdy je mu líp. Řekl, že když jí a když leží. Jinak se kritizoval za svůj nízký výkon, za to, že není dost chlap. Od dětství chronicky držel v rodině roli „chlapa“, protože jeho táta spáchal sebevraždu. „Musím se postarat,“ to byl jeho vzorec. „Pokud nejsi dost silný a výkonný, možná by bylo lepší, kdybys nebyl.“ 

Jako táta.

V terapii jsme se vrátili k zážitku, že opravdu může ležet a nechat se podporovat. Zkoumal, jak uvítat a uctít, že tu je něco měkkého, jemného, slastného, něco, co ho konejší. Tenhle zážitek mu byl dosud neznámý.

Pro depresi je typický zážitek těžkosti, něco nás tlačí k zemi, naše přesvědčení spojené s kritizující částí. Někdy když následujeme tíhu (Honza následuje svou ztěžklou ruku a na chvilku si lehá na zem.), můžeme zkoumat, k čemu to spěje, co se tam objeví.

Kam mě to doslova táhne, že?

Jan Audrlický
je psychiatr, psychoterapeut, lektor a hudebník. Z terapeutických škol využívá především přístupy procesově orientované práce, biosyntézy a satiterapie, zapojuje i prvky Pesso Boyden psychomotorické terapie, Otevřeného dialogu a katatymně imaginativní psychoterapie. Poskytuje individuální terapii, krizovou intervenci, facilitaci partnerských a rodinných vztahů a terapii v přírodě. V červnu 2025 bude spoluprovázet kurzem Tělo v ekoterapii.

Tohoto klienta to táhlo do měkké postele, ze které se mu nechtělo vstát. Navenek vidíme, že depresivní klient víc spí, nemá energii. Na hlubší rovině tento klient postupně zjistil, že potřebuje v životě ještě něco jiného než jen stát na svých nohou a starat se o všechno jako jediný muž v rodině. Že potřebuje kontakt s něčím měkkým a laskavým. Dovolit si opřít se o něco, co není nutně člověk – třeba o zem, potažmo Matku Zemi. V tom potřeboval i terapeutickou podporu, aby si to mohl dovolit a nebyl jen pod nadvládou vnitřního kritika, který ho devalvoval za neaktivitu, když neplnil svou starou roli.

Pokud nám chyběla podpora rodičů, můžeme se zkusit o něco opřít. Mám klientku, jejíž rodiče potřebu opory a péče neplnili. Když jsme její nenaplněné potřeby uznali a mohli jsme se vydat do imaginace toho, kdo by ji mohl podepřít, objevil se obraz stromu. Zaprvé je možné představovat si, že se stanu stromem, který bude trochu stromovým rodičem, který se postará o ty menší, mladší části. Což nemusí být vždy vhodné pro lidi, kteří byli na všechno sami – nejprve potřebují zažít to, že jsou podporováni vztahově, fyzicky, a pak se postupně můžou stávat i tím pečujícím. Druhá možnost pak je opřít se o strom, u kterého nám je dobře, který má sílu a udrží nás – ať už v přírodě, nebo v imaginaci. Najít bezpečné místo, kde se cítíme opečovaní. A dovolit si brát tento pocit vážně, byť se tomu možná racionální část mysli vzpírá.

Vede mě to k myšlence, že když jsme děti, dovolujeme si žít ve fantazii, v symbolech a hravosti – pak nás společnost tlačí, abychom z toho vyrostli. Přece si jako dospělí nemůžeme „hrát“ na to, že se opíráme o strom a že nám to ulevuje! Terapeutické směry zaměřené na tělo a přírodu nás vrací k těmto dávným kvalitám. Jak se proměnilo tvé vnímání těla jako nástroje nebo důležité součásti psychoterapie?

Vždy mě fascinovala biologie a to, jak lidské tělo funguje. Vystudoval jsem medicínu, pak jsem se přes zájem o psychoterapii a buddhistickou meditaci všímavosti (vipassaná) dostal i ke svému prvnímu výcviku v satiterapii, který integroval buddhistickou psychologii (Abhidhammu). V meditaci všímavosti (mindfulness) je jednou ze základen všímavosti tělo a jeho prožitek reality tady a teď. Ve výcviku se mi líbilo, jak tam učitelé podporují hluboký respekt k tělu a jeho moudrosti.

Přiznat si, že to, co vnímáme tělem, je důležité. Společnost to ale spíše znevažuje, potlačuje.

V buddhistickém kontextu má moudrost těla každý, respektive je to něco, co vzniká a může růst všímavou reflexí našeho tělesně zakotveného prožívání, vědění a jednání. Je důležité dát si nebo zažít důvěru, že opravdu nejlíp vím, co uvnitř cítím, já sám. K tomu ale potřebuju laskavé a trpělivé naslouchání, pozornost, kterou nám kultura spíš nedala, v lepším případě jsme to zažili v rodině. Toto aktivní naslouchání tělesným prožitkům mi připadá fascinující a esenciální. Po satiterapii jsem absolvoval výcviky v biosyntetické terapii a procesově orientované práci, které zacházení s tělem integrují. Zaujala mě i práce s traumatem v rámci katatymně imaginativní terapie s imaginací bezpečného místa a ochranných bytostí, ačkoli ta nepracuje přímo s tělem, spíše s imaginací. 

Zážitek bezpečí je tělesný – mění se nám pulz, dech, některé části těla se uvolní, zahřejí, můžeme si dovolit cítit a následovat tělesné impulzy, více vnímat všemi smysly, být jemněji, všímavěji v přítomnosti. Je to místo, odkud můžeme zažít také metapozici, vzdálenost od traumat a perspektivu k nacházení nových cest.