Chceme víc klinických psychologů? Zvyšme v systému vzdělávání nejen kvalitu, ale i bezpečí

Jak v současnosti v Česku vnímáte péči o duševní zdraví a její dostupnost? 

Podle dat z Národního zdravotnického informačního portálu trpí nějakou formou duševního onemocnění téměř deset procent Čechů. Celkový počet osob, které se potýkají s psychatrickou nemocí, vzrostl v letech 2010 až 2021 o dvacet dva procent. Výzkum Národního ústavu duševního zdraví dále uvádí, že duševními obtížemi trpí jedno ze sedmi školou povinných dětí. Praxe ukazuje, že poptávka po službách psychologů a psychoterapeutů je vysoká. Ne všechny regiony také disponují dostatečným množstvím odborníků, kteří by mohli klientům pomoct. V Česku máme na sto tisíc obyvatel jen asi jedenáct klinických psychologů, například ve skandinávských zemích jich je kolem sta i více. A to je problém.

Stejná potíž je i s hledáním psychiatrické péče.

Ano. Narážíme na něco důležitého, na co se snažíme dlouhodobě upozorňovat: v kvalitní péči o duševní zdraví jde nejen o dostupnost, ale i o mezioborovou spolupráci. Neznamená to, že pokud máme málo klinických psychologů a psycholožek, tak to nevadí, protože lidé půjdou „jinam“. Ono to vadí, protože odbornost klinických psychologů je specifická a do ekosystému péče o duševní zdraví, mezi psychiatry a psychoterapeuty, pevně patří. Jejich absencí pak může klient trpět.

Julie Lipská
je klinická psycholožka a psychoterapeutka, vystudovala psychologii na univerzitě École de Psychologues Praticiens v Paříži, kde také absolvovala praxi na psychiatrické klinice Clinique Villa Montsouris. Prošla akreditovaným psychoterapeutickým výcvikem v Institutu pro psychoterapii a poradenství zaměřené na člověka, kde je nyní lektorkou. Pracuje na Psychosomatické klinice a v psychologickém centru Alivio. Je předsedkyní Iniciativy 2023.

Co kliničtí psychologové konkrétně přinášejí?

Vystudovali jednooborovou psychologii a dále absolvovali atestaci v oboru klinická psychologie spojenou s praxí ve zdravotnickém zařízení. Mohou pracovat jak ve zdravotnictví, tak mimo něj. Přinášejí do systému dvě služby: psychoterapii a klinickou diagnostiku – a jejich nabídka může být hrazena ze zdravotního pojištění. Jejich náplň práce je široká a v týmu nebo ve větších zařízeních pokryje spolu s dalšími odborníky celé spektrum péče o klienta.

Před dvěma lety jste s kolegy a kolegyněmi založili Iniciativu 2023 zaměřenou na zlepšení situace kolem vzdělávacího procesu budoucích klinických psychologů a psycholožek. Co bylo impulzem tohoto projektu?

Předně moje osobní zkušenost se systémem specializačního vzdělávání, která dlouhodobě nebyla dobrá. V tomto prostředí jsem se pohybovala asi devět let. Také od kolegů školenců jsem slyšela, že vnímají systém jako nepřátelsky nastavený. Byli jsme nespokojení. Nechtěla jsem své pocity neustále potlačovat a hodlala jsem pojmenovat to, co není v pořádku; vadilo mi, že vzdělávání nebylo postaveno na demokratickém fungování, chyběla transparentnost i sociální bezpečí. Oslovila jsem několik kolegů a kolegyň a začali jsme popisovat konkrétní problémy a navrhovat, co by mohlo být jinak. 

Jaké zásadní změny by měly proběhnout?

K mnohým již došlo. Organizace, která poskytuje specializační vzdělávání a atestuje, má nové vedení, dále vznikla konkurenční vzdělávací instituce. Iniciativa 2023 se teď soustředí na další dva důležité aspekty: etiku a sociální bezpečí. Usilujeme o to, aby vznikly pojistky demokracie a aby se tyto dvě dimenze staly podstatnou součástí systému. Předpokládáme, že pokud se to podaří, stane se specializační vzdělávání důvěryhodnější a atraktivnější.

Velký problém je nedostatek zájemců.

Přesně tak. My víme, že každý rok absolvuje vysokou školu v oboru psychologie zhruba čtyři sta lidí. Atestaci v klinické psychologii pak po dlouhých letech získá pouze zhruba dvacet osm psychologů ročně.

Proč? Příprava je příliš dlouhá, moc náročná?

Nejen to, jde i o etickou rovinu problému. Systém byl dosud nastavený tak, že pro něj bylo výhodné, když v něm lidé setrvávali dlouho. Do systému vzdělávání déle platili.