Stačí tři dny, aby se změnil celý život

„Hodně teď jezdím na kole,“ odpovídám do bezdrátových sluchátek na otázku, jak se mám. Koncem května se na kole proháním po polních cestách mezi zelenajícími se loukami a poli. „Hodně teď jezdím na kole.“ Když to vyslovím, uvědomím si, že to vlastně není úplně pravda, respektive je to pravda jen poslední tři dny, kdy odpoledne vytahuju kolo a do večera se jen tak projíždím a objevuju nové horizonty. A to doslova: začal jsem objevovat neznámá místa za hranicí, kam člověk běžně dojde při pěších procházkách. Je trochu zvláštní poznávat nová nádherná zákoutí poblíž místa, které znám už téměř čtyřicet let. 

A zvláštní také je, že jsou to jen tři dny, a já mám pocit, že kolo prostě patří k mému způsobu života. Roky to tak přitom vůbec nebylo. Ještě pozoruhodnější je, že když po těch třech dnech další dva dny pršelo, a já jsem tedy na kole ven nevyrazil, třetí den se to najednou zdálo těžké. Přitom kolo zůstávalo připravené u vchodových dveří a nic nebránilo tomu na něj nasednout a zase se jen tak rozjet po kraji. Najednou na mě působilo nějak vzdáleně, jakoby z jiného života, jiného světa. Jako by sednout si na něj a zabrat do šlapek stálo veliké úsilí.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na Radka Koláře, učitele taiči, který nám kdysi, když jsem s taiči začínal, říkával: „Jeden den necvičit je jako dva dny necvičit… Dva dny necvičit je jako týden necvičit… A týden necvičit je jako necvičit nikdy…“ Tenkrát mi to připadalo hlavně jako důrazná pobídka, abychom byli vytrvalí a důslední, což se mi nikdy moc nedařilo. Dnes se mi spíš zdá, že se mu podařilo vystihnout hlubokou životní pravdu. Stačí tři dny za sebou vytáhnout odpoledne kolo, aby se z nás stal cyklista. Stačí tři dny na to, abychom žili úplně jiný život než doposud. Stačí možná úplně málo, stačí tři dny jezdit na kole, stačí tři dny cvičit, stačí tři dny meditovat, stačí se na tři dny začíst do dobré knížky… A už „to máme“, už máme vlastně celý život.

Když jsem si ten třetí den po dvou dnech deště – kdy jsem se navíc necítil úplně dobře – nakonec řekl „ale jo, já na to kolo sednu a jenom tak objedu blok“, stala se překvapivá věc. Projel jsem kilometry a kilometry polních a lesních cest a byl to nesmírně příjemný podvečer. Během jízdy jsem si vzpomněl na knihu Citlivka o vysoké citlivosti od Aleny Wehle. Z té mi utkvěla hlavně jedna myšlenka: pokud je člověk citlivější a vnímavější – ne nutně vysoce citlivý – na různé intenzivní podněty, náročné situace a silné emoce, je zároveň citlivější a vnímavější i vůči dobrým věcem. A to je velká příležitost.

Možná stačí pár minut šlapat na kole, pár minut se procházet po lese nebo si na pár minut sednout na meditační polštářek, roztáhnout jógamatku nebo si přečíst oblíbenou báseň, abychom se ocitli v docela jiném rozpoložení, v rozpoložení, ze kterého se možná to, co se odehrávalo před deseti minutami, bude zdát jako něco, co patří k jinému životu.

A tak podobně jako teď, když do sluchátek nahrávám tento text a rychlostí dvacet kilometrů v hodině se proháním po hrbolatých cestách kolem lesa, vše plyne, ubíhá, přechází v něco jiného, můžeme i do svého života vnést větší pohyblivost, plynulost nebo tekutost. Nebýt připoutaní k strnulým představám o tom, kdo jsme a nejsme, nebýt připoutaní k představě týdnů a měsíců, po které bychom měli udržovat určitou disciplínu, a prostě jen začít, protože tři dny stačí na to, aby se změnil celý náš život, nebo alespoň naše vnímání života, což je možná ještě důležitější. A zcela jistě při tom objevíme něco nového, tak jako já dnes, když se mi v uvolněné mysli na kole mimoděk začal skládat tento text a já objevil, že můžu „psát“ i za jízdy.