Vypni hlavní jistič!

Máme v kostele varhany. Ještě předtím, než na ně kterýkoli muzikant začne po vystoupání na kůr hrát, musí dole zapnout hlavní jistič, zásuvku, která posléze uvede celý mechanismus varhan do pohybu. Nevím přesně, proč je tak důležité, aby se hlavní jistič vždy zapínal a zase vypínal, doma také obvykle neshazujeme pojistky, když jdeme ráno do práce nebo odjíždíme na víkend pryč. Ale budiž, pravidla kostela!

Nedávno se však stalo, že kolega, který doprovázel jedny bohoslužby, zapomněl při odchodu hlavní jistič vypnout. Nezvykle, a navíc v sobotu večer, proto zavolal, aby mi tuto skutečnost sdělil. Bez jakéhokoli small talku a zdvořilostních frází mi přes celou Moravu telefonicky stroze sdělil, že mám vypnout hlavní jistič. Celý ten telefonát, vlastně dobře míněný, mi přišel v něčem absurdní. Jako kdybych dostala pomyslnou lekci od zenového učitele, jehož průprava svěřenců je postavena na občasném, dost nelogickém švihnutí bambusovou rákoskou. Věta pronesená v pravý okamžik. Vzduchem to jen zasviští, žák zpozorní. 

„Vypni hlavní jistič!“ rezonovalo mi v hlavě ještě dlouho potom, co telefonický hovor skončil. Kolik „jističů“ máme denně zapnutých, když jdeme vstříc novému dni? Vypadat dobře! Zvládnout všechno, co jsme si naplánovali nebo co se po nás chce! Obstát! Vydržet! Prosadit se! Poradit si! Naplno žít! Líbit se! Zavděčit se! Uspět! Dát o sobě vědět, být vidět, nezapadnout! Nebo naopak zapadnout! Tohle jsou jen některé z „jističů“ naší doby, kterými se zapojujeme do (sociálních) sítí. Do pavučin, které jsou mnohdy kompetitivní, nabité soutěživou energií. Ta nás živí, ale také spoutává, vysává. Je to trochu paradox.

Vypnout hlavní jistič pro mě v tomto kontextu znamená učit se nechat věci plynout, netlačit tolik řeku, která teče. Uvolnit přepětí z toho, co všechno musím a chci, a spíše se otevřít tomu, co přichází samo. Když jsem studovala vysokou školu, teologii, nikdy mě u toho nenapadlo, že by ze mě měla být farářka. Naopak – proti tomuto logickému vyústění mého vzdělání jsem se celkem jasně vyhraňovala. Moje představa byla úplně jiná! Pak se cosi událo, série drobných, nicméně soustavných znamení, která mě ponoukla k přehodnocení mé perspektivy. Asi jako když někdy zabliká žárovka, než definitivně praskne (a třeba i „vyhodí“ pojistky). Vypnula jsem hlavní jistič, opustila své představy a otevřela se do té doby odmítané cestě.

Stejně tak to bylo s pozdějším přesunem z Prahy do Brna, na novou farnost. Nikdy by mě do té doby nenapadlo se dobrovolně stěhovat, z hlavního města jsem se nechtěla hnout. A přece se to stalo. Mohla bych takto pokračovat ve výčtu situací, kdy jsem chtěla vidět pomalu až za horizont, měla nějaké plány, představy o tom, jak něco bude či nebude, a nakonec se vše událo jinak. A nutno podotknout, že ve výsledku daleko lépe, než jsem si myslela a „malovala“. Dál a dál mě život učí, že ne vždy musím všechno jistit, obsáhnout. Nic proti umění se o sebe postarat, spolehnout se na vlastní vnitřní sílu. Je ale také úlevné nechat k sobě některé věci prostě přijít, otevřít se tomu, co jsme pro sebe neplánovali nebo si nepředstavovali, že se nám stane. Poznávat se i v tom nečekaném. Vnímat, že je tu i druhá strana síly, která nám jde naproti a která nemusí být nutně temná…