Bezpečí nad zlato

Jaká byla vaše cesta k tomu, čemu se věnujete?

Vždycky jsem byl zvědavý, proč lidé jednají a reagují různě v různých situacích. A také jsem se snažil pochopit, jak lze člověku porozumět, aniž bych se spoléhal jen na jeho slova. A to začalo už v raném věku, kdy jsem vnímal výrazy obličeje, záměrné pohyby a z toho se pokoušel odvodit, co si lidé myslí, co chtějí udělat. Ale skutečnou cestu jsem nastoupil až na postgraduálním studiu, v jehož rámci jsem se zabýval fyziologickými souvislostmi chování – psychofyziologií. Tehdy v roce 1966 se věda stále držela určitého přístupu, hledání takzvaných zákonů přírody, tedy vztahů typu podnět–reakce, vstup–výstup. Očekávalo se, že každý podnět přinese předvídatelnou odpověď, a pokud to nebylo stoprocentní, považovalo se to za nedostatečně přesné nebo bylo konstatováno, že výzkumy byly „špatné“.

Já jsem se velmi zajímal o individuální rozdíly. Co je mezi podnětem a reakcí. Proč někteří lidé reagují fyziologicky a behaviorálně, a jiní ne? A proč jeden člověk reaguje v jednu chvíli výrazně, zatímco jindy skoro vůbec? To mě vedlo k popsání takzvaného mezičlánku, intervenující proměnné, kterou je stav organismu. Také jsem pro měření tohoto mezičlánku, fyziologického stavu, vyvinul metriky. Zkoumal jsem a kvantifikoval variabilitu srdeční frekvence (HRV – heart rate variability). Nyní je to běžná věc, ale když jsem začínal, lidé si mysleli, že variabilita srdečního rytmu je chyba, že srdce jen čeká, až zareaguje na potřeby prostředí. Nerozuměli jsme roli srdce v nervové regulaci, v jeho úloze při udržování homeostázy. A právě to byla má cesta: ukázat, že pokud identifikujeme tento stav nebo individuální rozdíl – nebo obojí –, můžeme reakci na podnět mnohem lépe předpovídat.

Začal jste zkoumat vztah podnětu a reakce hlouběji... 

Dnešní svět je silně ovlivněn behaviorálními přístupy, které mají dopad i na klinickou léčbu a terapeutické modely. Například u neurodivergentních lidí, při autismu nebo traumatu se používá kognitivně-behaviorální terapie nebo v autismu aplikovaná behaviorální analýza. Tyto přístupy vycházejí z jednoduchého modelu: podnět → reakce. Kdyby však lidé měli hlubší vhled, uvědomili by si, že uvedený model funguje dobře, když je tělo v klidu. Pokud je člověk rozrušený, úzkostný nebo dysregulovaný, nefunguje vůbec. Je to jako s dítětem v záchvatu vzteku. Behaviorista by řekl: stačí najít správný posilovač chování. Ale z pohledu polyvagální teorie některé části nervového systému prostě v tu chvíli nejsou přístupné. Snažím se pochopit tu prostřední proměnnou – to, co je mezi podnětem a reakcí, jak už jsem naznačil. Když tomu porozumíme, změní se terapie, rodičovství, vzdělávání i pracovní prostředí, protože se zaměříme na fyziologii. Klidný stav je stavem přístupnosti. Člověk se může učit, navazovat sociální kontakty a komunikovat. Ale co když v klidném stavu není?

Stephen Porges
je americký psycholog, zakladatel polyvagální teorie. Je také významným univerzitním vědcem, profesorem psychiatrie. Jeho práce stála u zrodu inovativních postupů při léčbě traumatu, využívaných po celém světě.

Zmínil jste polyvagální teorii. Mohl byste pro ty, kdo ji neznají, stručně vysvětlit, co to je, případně upřesnit, jak tato perspektiva mění naše chápání nervového systému?

V podstatě je to jiný způsob, jak popsat to, co jsem právě řekl, tedy že náš fyziologický stav ovlivňuje to, jak vnímáme svět a jak na něj reagujeme. Když je naše tělo v klidném, homeostatickém stavu, který podporuje zdraví, růst a regeneraci, jsme přístupní, schopní regulace, otevření interakci s ostatními a zvědaví. Ale pokud se tělo cítí ohrožené, přechází do základních obranných strategií. Vystrašený člověk není přístupný. Náš autonomní nervový systém se tedy stává jakousi energií, motorem těchto změn stavů.

Polyvagální teorie tedy přináší spoustu pojmů spojených s takzvaným biobehaviorálním stavem – cílem je uznat a respektovat, co tělo dělá. A ono dělá pozoruhodné věci! Problém je, že tyto věci nejsou nezávislé na našich psychologických zkušenostech. Musíme se tedy stát vnímavějšími, informovanějšími, abychom tomu, jak tělo funguje, skutečně porozuměli. A pak se dostáváme k tomu, že tělem se dá „navigovat“ prostřednictvím uvědomování si toho, co se odehrává uvnitř nás i v našem chování navenek.

Tělo je tedy svým způsobem moudré. 

Je moudré v tom smyslu, že nám chce zajistit přežití, snaží se nás zachránit. Nedělá ale žádná intelektuální ani výkonná rozhodnutí. Funguje na základě jednoduchého vzorce: jsem v bezpečí, nebo jsem v ohrožení? A pokud jsem v ohrožení, je to ohrožení života, nebo „jen“ nebezpečí? Pokud je to jen nebezpečí, tělo se snaží uniknout. Pokud je ohrožen život, mnoho lidí doslova zkolabuje nebo znehybní. Takže to není jen binární model „hrozba versus klid“, ale celé spektrum hrozeb, které tělo signalizuje. Když pak terapeut pracuje s lidmi, kteří mají za sebou těžké trauma, mnozí z nich mluví o tom, jak znehybněli, jak se nemohli pohnout. A když si to uvědomí, často se za to stydí a začnou svoje tělo nenávidět, protože jim „nesloužilo“. Polyvagální teorie jim ale nabízí jiný příběh. 

Jak jste řekl – tělo je moudré. Znehybnění mělo svůj důvod – a byl pro přežití tak zásadní, že ho nešlo přebít vůlí. „Vypnulo se“, protože situaci vyhodnotilo jako ohrožení života, a i když vědomí a vůle říkají „musím bojovat, nebo utéct“, tělo řekne „vypínám se“. Je bezpečnější být neviditelný nebo se zcela znehybnit a „předstírat smrt“.

Existoval nějaký výrazný moment, který vás k vytvoření polyvagální teorie inspiroval, nějaké „aha!“?

Ano. Nicméně první takový okamžik neměl nic společného s traumatem ani s duševním zdravím, dokonce ani se zdravím jako takovým. Byl to čistě vědecký nápad. Šlo o poznání, že během evoluce savců se něco zásadního změnilo v porovnání s naším dávným společným předkem, ze kterého se vyvinuli jak plazi, tak savci. Savci totiž získali zvláštní autonomní nervový systém, přesněji řečeno speciální dráhu vagu (bloudivého nervu), která reguluje vnitřní orgány.

Je to fascinující. Takzvané kardiovagální inhibiční neurony, tedy neurony v mozkovém kmeni, které do vagu vysílají signály a umožňují zpomalit srdce a uklidnit se – se během evoluce přesunuly ze zadní části mozkového kmene dopředu. A tam se propojily s nervy, které ovládají obličej a hlas. Takže dnes jsou obličej a hlas napojené na nervy, které ovlivňují srdce. A právě tak funguje sociální chování u savců. V podstatě neustále vysíláme signály o svém fyziologickém stavu prostřednictvím hlasu a výrazu tváře. A lidé to intuitivně cítí. To je základ přitažlivosti, důvěry, spolu-regulace. Je to i základ obchodu. Všechno stojí na důvěře a ta se přenáší právě tímto evolučním systémem, který propojuje naše „nástroje vysílání“ – obličej a hlas – se srdcem a břichem. 

Neříkám, že slova nejsou důležitá. Ale mnohem důležitější je intonace hlasu, výraz tváře, blízkost, v terapeutickém kontextu bychom mluvili o „přítomnosti“. Terapeutická přítomnost je nesmírně silná. Mnohem silnější než samotná slova – a terapeuti to dobře vědí.