Smysluplný život díky přesahu

Na úvod bych rád upozornil, že tento článek je pouze jedním z mnoha pohledů na téma „přesahu“ a je ovlivněn tím, že je sepsán existenciálním analytikem a logoterapeutem. Text místy obsahuje přesahové myšlenky, které mohou znít komplikovaně. Když se však rozhodnete dát jim čas a prostor, zjistíte, že zas tak složité nejsou...

Mám rád svou práci. Baví mě, když sedím s lidmi a naslouchám jejich životním příběhům a v rámci terapeutického rozhovoru se jim snažím dodat naději v tom, že jim může být dobře. Ale kromě toho, že mě těší s lidmi rozmlouvat, naplňuje mě také to, že se mi občas poštěstí s nimi zažít velmi smysluplný moment. Psychoterapie je něco jako „tréninkové středisko“, takový bezpečný prostor, ve kterém si klient může zažít třeba to, že vztahy nemusí být zraňující, jak mnohokrát zakusil v minulosti. A tuto pro něj „přesahující“ zkušenost si lze následně přenést zpět do života mimo prostory ordinace.

Příležitost pocítit přesah nabízí terapeutický proces také mně – psychoterapeutovi. Mohu se od svých klientů učit, mohu se jimi nechat obohatit. Klienti mě svými životními příběhy mohou transformovat. A jakým způsobem se to děje? Můžete si to představit třeba jako v rodině. Říká se tomu sociální učení a probíhá to všude tam, kde k sobě lidé mají blízké vztahy. Vzájemně se tedy od sebe učí(me) také v kontextu terapeutického vztahu.

Existenciální moment v psychoterapii

Měl jsem jednoho klienta. Byl to cizinec. Neuměl česky a nikdo přesně nevěděl, odkud se u nás vzal. Celý jeho příběh jsme společně s kolegy na psychiatrickém oddělení skládali postupně. Pomyslnou červenou nití však byla jeho zmatenost, distanc, který si držel od personálu, a především utrpení, které z něj sálalo. Tento cizinec mě jednoho dne zahlédl na chodbě oddělení a zajímal se, kdo jsem. Představil jsem se mu a on mě požádal o pohovor. Byl z Blízkého východu a mluvili jsme spolu anglicky. Od začátku jsem měl chuť a ambici udělat dobrou intervenci. A kdo ví, třeba i zjistit, s kým vlastně máme tu čest a co tohoto člověka trápí. Avšak čím delší dobu jsme spolu strávili, tím víc jsem si uvědomoval, že moje role teď a tady je o tom, abych poslouchal. Cizinec mluvil, mluvil a mluvil. Občas mi umožnil doptat se na něco, co mě zaujalo, ale na mé otázky, které se mu nelíbily, prostě neodpovídal.

Bylo zřejmé, že je zoufalý z toho, že se ocitl na psychiatrii, ale ještě větší zranění mu způsobili někteří lidé, které poznal na své cestě. „Jsem strašně osamocený… jako by se mě lidé štítili a já nevím proč,“ bylo hlavní sdělení jeho zpovědi. Vyprávěl mi o tom, že v jeho rodné zemi ho celá rodina vnímá jako duševně nemocného a chovají se k němu jako k malému dítěti. Sdílel se mnou svou touhu „žít naplno“ a nebýt pouhou loutkou druhých. Proto se údajně rozhodl, že odletí do Evropy, bude cestovat a poznávat svět. Nikomu z rodiny o tom neřekl, koupil si letenku a odletěl. Během pár týdnů navštívil několik evropských států a poté Prahu, kde byl okraden a v následné beznaději a marnosti odvezen na psychiatrii.

Když se náš první rozhovor blížil ke konci a já jsem cítil obrovskou tíhu, kterou si tento cizinec nese s sebou, chtěl jsem mu nějak odlehčit a zeptal jsem se ho, co má rád. Odpověděl, že hudbu. Mám v pracovně počítač, a tak jsem zjistil jeho oblíbenou skladbu a pustil mu ji. Při prvních tónech skladby Melancholy Man se cizinec schoulil do sebe, rukou mi dal najevo, že už nechce mluvit (a abych ani já nemluvil), a krátce mi sdělil, že si „poslechne písničku a půjde“. Poté se rozplakal. Chvíli jsem se na něj díval a snažil se ovládnout, ale potom jsem přestal sám se sebou bojovat a začal jsem slzet společně s ním. Tak jsme tam spolu seděli, poslouchali muziku a brečeli. Po pár minutách písnička dohrála, cizinec vstal, umyl si obličej v umyvadle, poděkoval mi a odešel. A já věděl, že tento terapeutický, a především výsostně lidský moment nikdy nezapomenu. V duchu jsem tomu muži poděkoval také.

Přesah v podobě smyslu

Terapeutický moment, který jsem popsal na předchozích řádcích, překračuje obvyklé hranice psychoterapeutického procesu a dotýká se hlubšího a z určitého pohledu i smysluplnějšího rozměru života. Psychologie označuje takové okamžiky jako „přesah“. Pokud se nám podaří překročit dosavadní běžné vzorce chování, myšlení či prožívání, můžeme o sobě říct, že se „přesahujeme“. V takové chvíli kupříkladu získáváme nadhled nad svými reakcemi, emocemi nebo celkově nad svým životem. V běžném jazyce bychom třeba řekli, že probíhá seberozvoj nebo že rosteme jako osobnost.

Život každého z nás má nějaký smysl. Dokonce i v případě, že si to nemyslíme. Jako lidé jsme totiž předurčení k tomu, abychom toužili zažívat pocity smysluplnosti. Je již ověřeno, že vnímání a naplnění osobního „volání po smyslu“ umožňuje člověku, aby překonal duševní i fyzické bariéry. Pojďme se tedy podívat, jak na to.

V ordinaci se potkávám například s klienty, kteří přicházejí s tím, že když je někdo odmítne – ať už jednorázově, nebo třeba v rámci partnerského rozchodu –, reagují úzkostně, nebo dokonce depresivním propadem nálady. V rámci psychoterapie postupně dokážou vidět svou situaci v širším kontextu, reflektují své potřeby, někdy i potřeby druhých, a získávají oproti své původní reakci navrch.

Položili jste si někdy otázky jako „co mě v životě přesahuje“ nebo „v čem spatřuji smysl“? Zajímalo vás někdy, co vás vedlo k tomu, že jste zvolili zrovna tento přístup k věci, a ne třeba nějaký jiný? Rakouský psycholog, neurolog a psychiatr Viktor E. Frankl na těchto otázkách postavil celý psychoterapeutický směr, možná vlastně tak trochu styl přístupu k životu. Vůli ke smyslu označil za něco, co člověka v životě primárně nasměrovává. Určil smysl jako středobod člověka a učinil v přístupu ke smyslu „koperníkovský obrat“ (jako když Koperník umístil Slunce do středu Sluneční soustavy). Jedinečným úkolem a smyslem každého člověka je „být sám sebou“.

Co nás učí fenomenologie

„Kdo je otevřený, tomu se otevře svět,“ řekl Martin Heidegger. Fenomenologie je způsob přemýšlení, který říká, abychom zpomalili a podívali se na to, jak prožíváme momentální situaci. Jak se nám jeví v rámci naší zkušenosti. A to dřív, než si ji začneme vysvětlovat. Tedy možnost pochopení bez rychlého hodnocení a automatických závěrů. Je to něco jako „vypnout autopilota“ a všimnout si detailů svého vlastního prožívání. Dnešním dospívajícím bych asi řekl, že je to jako vypnout všechny filtry na mobilu a dívat se na svět úplně čistým objektivem. Tento přístup nás učí vidět svět bez předsudků. Ukazuje nám, že to, jak svět prožíváme, není automatické, lze to zkoumat a díky tomu také lépe rozumět sám sobě. Fenomenologický přístup nám umožňuje dívat se na lidskou zkušenost „subjektivně“, což je významný rozdíl oproti běžnému vysvětlování světa „objektivně“ různými teoriemi nebo zkušenostmi druhých.

Z fenomenologického pohledu může být „přesah“ chápán jako zkušenost, která nás přesahuje ještě dřív, než ji nahlas pojmenujeme. Jde typicky o momenty, kdy nás něco zasáhne, dojme, zastaví a donutí nás žasnout nad životem – například když jsme u porodu dítěte, říkáme „ano“ při zásnubách nebo třeba zahlédneme jelena v lese. Je to zkušenost, která jednoduše překračuje obvyklé kategorie, v nichž každodenně uvažujeme. Všichni známe situace, kdy svět působí hlubším dojmem, než umíme racionálně zachytit. Já osobně je zažívám třeba s klienty na psychiatrickém oddělení nebo v ordinaci. Jde často o prchavé okamžiky – učím se všímat si jich po celou dobu své psychologické kariéry. A fenomenologické umění přesného popisu prožitku mi k tomu dopomáhá. A také vědomí, že vždy vidím jen část celku a že žádný pohled není ten jediný správný.

Svůj pohled můžeme doplnit jen v dialogu a skládat tak postupně realitu, která nás obklopuje. Schopnost fenomenologického pohledu zraje vývojově, není nám přirozená, mějme tedy se sebou strpení a zkoušejme se sami sebe ptát, „jak se mi teď daří“ nebo „co to se mnou dělá“, případně „co mi chce život tímto asi ukázat“.