Mezi domem a horou

„Tak jsem tady, po tolika zimních měsících, po tolika prožitých věcech. Tady, za stolem, kterému říkám přístav… Když říkám, že mé kořeny jsou tady, nemluvím jen obrazně. Při každém návratu mezi tyto zdi, mezi tyto věrné a stále stejné věci, jsem totiž čas od času zapisovala a sama sobě objasňovala své myšlenky, své nejopravdovější pocity. A tyto stěny se staly jejich strážkyněmi, takže když se sem vracím, celá má minulost, všechno, čím jsem byla a díky čemu jsem dnes tím, kým jsem, mi vychází vstříc a já znovu nacházím samu sebe v nejúplnější podobě.“ Čtu si úryvek z dopisu na informační tabuli před vilou v Pasturu, kde žila Antonia Pozzi. Před pár lety jsem narazil na několik jejích veršů. Později jsem si pořídil její sebrané básnické dílo. A pak jsem začal pracovat na českém překladu. A také jsem se rozhodl udělat si sem výlet.

V Pasturu trávila Antonia prázdniny, psala a chodila do hor. Grigna Settentrionale, která se se svými téměř dvěma a půl tisíci metry tyčí nad městečkem, je teď večer zahalená v mracích. Já se bezcílně procházím prázdnými úzkými uličkami, objevuji náměstíčka, kostelíky, zákoutí, kde z kohoutku ve zdi vyvěrá voda přímo z hor. Přes ulici proběhne kočka a ohlédne se po mně. Myslím na to, jak se vlastně hledá to, co jsem sem přišel najít.

U snídaně se se mnou dá do řeči Oderisi, pan domácí. Uvaří mi cappuccino a vypráví mi, jak tady všechno funguje, protože se tu všichni znají. Když jde volit, nemusí ukazovat průkaz. Všechno se dá vyřídit rychle. To jinde není. Když se mu zmíním o Antonii, věnuje mi výbor jejích básní, které se vztahují právě k Pasturu. A zavolá Guidovi, bývalému starostovi, jestli by mě další den neprovedl Antoniiným domem. Guido souhlasí. Když se mě už potřetí zeptá, jestli si nedám espresso, přikývnu. Udělá mi dvojité. Ukáže mi na mapě různé cesty, kudy vyrazit do hor. Doporučí mi vodu z místních pramenů. Díky nevídané laskavosti a ochotě a také nečekanému množství kávy mám jasno: balím batoh, do lahve nabírám vodu z pramene a vydávám se do hor.

Cesty jsou jasné a rozcestí přehledná. Otázka, co že tu vlastně hledám, ustupuje stranou. Zůstává jen údiv. Strmá stoupání střídají malebné pastviny a rozkvetlé louky a ty zase přecházejí v kamenité svahy. A mezitím strže s vodopády, všudypřítomní ptáci a proměnlivá oblaka, která zahalují další cestu, nebo naopak v nečekaných průhledech ukazují vrcholky. Pasturo je daleko pode mnou. A jak se tak rozhlížím po okolních hřebenech, dochází mi, že právě tady by se měly Antoniiny básně číst. Tento nezměrný prostor by měl být nějak přítomný na pozadí každé stránky její knihy: „Byla jsem nekonečné / letní nebe / za úsvitu / nad nekonečnými / lány obilí. / A mé srdce / trylkující skřivan, / jenž měřil / klid.“ Začínám se tu cítit doma. Ale na Grignu nakonec nedojdu, jdu moc pomalu a blíží se večer.

Druhý den mě Guido nejprve vede do zahrady, ukazuje mi zadní branku a cestu vedoucí do hor, kterou se Antonia na Grignu vydávala. „Často v noci, aby na vrcholu stihla svítání,“ vypráví Guido. Napadá mě, že Antonia byla asi ve výrazně lepší kondici než já. Pak mi Guido čte básně, které se k tomuto místu vážou. Uvnitř domu si prohlížíme rodinné fotografie. Dá mi knížku. Projdeme archiv Antoniiných fotografií: snímky z výletů do hor, vyjížděk na koni nebo lyžování s přáteli. Nakonec se zastavíme v její pracovně. Z okna u stolu je výhled do zahrady a na vrchol Grigny, dnes stejně jako včera zahalený v mracích. Pak mi Guido se zájmem ukazuje diáře, kam si Antonia psala, kolik a za co ten den utratila. Nakonec otevírá dřevěnou krabičku, v níž je sušený mořský koník a pod ním pečlivě složená vysvlečená hadí kůže.

Ty stěny opravdu stráží něco z úplnosti toho, kým Antonia byla. Jdu si dát espresso do Cafè Le Monde, abych si to všechno nějak uspořádal. Pořád musím myslet na tu poloprůsvitnou, možná sto let starou hadí kůži. Jako kdyby právě v té byl její život. A možná i každý jiný. V těch pár důvěrných věcech, které zůstanou, aniž by kdy úplně prozradily, co vlastně střeží.