Nit důvěry a naděje

Nedávno jsme si s kamarádem povídali o cestě za životními změnami. O tom, jak udělat, aby se stalo to, co nosíme v mysli, co si přejeme, oč usilujeme. Svou zkušenost shrnul slovy: „Když chceš, aby něco bylo jinak, nestačí na to v duchu myslet, přát si to. Musíš to vyslovit nahlas.“ Vlastně tím popsal mou každodenní praxi modlitby, ale i zkušenost doprovázení lidí, kdy v rámci „zpovědi“ mnohdy jen naslouchám tomu, co druhý nosí v sobě a potřebuje zformulovat. Hledáme tak společně cestu třeba z nějaké životní křižovatky, zapeklitosti a tíže.

Je asi jasné, že ani tak si vytouženou věc často nezajistíme. Jak trefně poznamenala jiná má kamarádka: „Vesmír na nás prostě občas dost prdí, ať děláme, co děláme.“ 

Popravdě nejsem zastánkyně konceptu „stačí si jen správně přát“. Ani nemám potřebu pedantsky zkoumat, jestli se někdo modlí „dost“ nebo jestli se modlí „správně“. Jsou lidé, kteří chtějí, aby to právě tak fungovalo. Chápu, rozumím.

Mě to celé vede ještě trochu jinam. Nikoli k přemýšlení o síle modlitby samé nebo o opravdovosti záměru, ale o tom, co se vlastně odehrává mezi myslí, mozkem a tím, čemu říkám víra. Protože tyto tři oblasti spolu ne vždy „slaví Letnice“ – ne vždy spolupracují. Mozek má rád pořádek. Příčiny a následky, jasné kroky, strukturu. Když něco nefunguje, navrhne plán. Když plán selže, navrhne nový. Je trpělivý, někdy až tvrdohlavý a má zvláštní potřebu mít věci pod kontrolou. Říká: „Zkus to jinak, přidej, uber, uprav, analyzuj.“ Mysl je o něco méně disciplinovaná. Kolísá, pochybuje, vnímá, prociťuje. Dokáže se nadchnout i frustrovat. Hledá význam, vytváří příběhy, interpretuje. Je to ona, kdo slyší větu: „Měl/a by ses víc modlit, měl/a by sis správně přát.“ A okamžitě ji překládá jako: „Zatím to asi děláš špatně.“ A pak je tu víra. Tichá, někdy sotva slyšitelná. Nemá ráda tlak ani výkon. Když se ji snažíme řídit, ztrácí se. Když ji necháme být, někdy se v plné síle objeví sama. Říká věci jako: „Důvěřuj. Vnímej i prostor mezi nadějí modlitby (přání) a skutečností (výsledkem), mezi tím, jak chceš, aby věci byly, a jak se skutečně dějí. I to má svou cenu.“ Jenže už nedodá jak, kdy a v jaké míře.

Není tedy divu, že mezi touto trojicí vzniká sem tam jisté napětí. Když se něco nedaří – a to se zkrátka stává –, mozek okamžitě navrhuje řešení. Mysl mezitím hodnotí, jestli jsme neselhali. A víra… víra bývá v těch chvílích podezřele tichá. A možná právě tehdy stojí za to zpozornět. Protože to ticho nemusí znamenat nepřítomnost, ale jiný způsob řeči. Nevede nás k výkonu, ale k vytrvalosti. Neříká „dělej víc nebo jinak“, ale spíš „zůstaň“.

Možná není cílem všechno správně a nahlas vyslovit ani dokonale uchopit, ale učit se nést a unést, že ne všechno máme vždy pod kontrolou. A že i to, co se nenaplní a neodehraje podle našich představ, může mít smysl, který se ukáže později. Možná tedy nejde o to, aby spolu mysl, mozek a víra vždy „slavily Letnice“. Třeba jednoduše stačí, když se úplně nerozejdou. Když mezi nimi zůstane aspoň tenká, ale pevná nit důvěry a naděje.