Přišla kvůli úzkosti, ale má ADHD

O ADHD se teď v médiích mluví víc než kdy dřív. Objevuje se také nový pojem neurodiverzita. Co by o ní lidé z pomáhajících profesí ideálně měli vědět?

Neurodivergentní lidé mají mozek jinak propojený a fungují odlišně oproti tomu, co se považuje za normu. Mně se k tomuto tématu hodí taková evoluční perspektiva – existuje teorie komplementární kognice, se kterou přišla doktorka Helen Taylor, antropoložka z Cambridge. Říká, že lidstvo je úspěšné právě proto, že v sobě nese různé neurotypy, které mu umožňují přizpůsobit se rozličným situacím. Tyto neurotypy v sobě nemá jeden člověk, ale jsou rozložené v populaci – a pro celý druh fungují jako adaptace. Pokud bychom vzali skupinu složenou z jedinců, kteří mají všichni stejný neurotyp – například ADHD, vysokou senzitivitu a další –, není to ideální. Ale když je neurodivergentní sem tam někdo, zlepšuje to vitalitu skupiny, její výkon a celkově to zvyšuje šance „na přežití“.

ADHD je pak typ neurodiverzity, který s sebou nese relativní oslabení exekutivních funkcí. Obrazně řečeno, v mozku máme exekutivní okruhy fungující jako dopravní systém – mají zajistit, aby se různé části mozku synchronizovaly, jak mají, aby se podněty dostaly na správné místo ve správný čas. U ADHD lidí si představte jejich mozek jako Prahu v dopravní špičce: okruhy nefungují tak spolehlivě, aby stačily zbytku. Čím víc se mozek zatíží – kromě úkolů třeba ještě emocemi nebo smyslovým vjemy –, tím funguje hůře, nebo spíše nepředvídatelněji. Někde se informace zaseknou – nedostanou se včas tam, kam je potřeba.

Proč lidé dnes vyhledávají diagnostiku ADHD o tolik víc než dřív?

O ADHD se dnes více mluví, stalo se už součástí obecného povědomí o duševním zdraví a nemocech, takže o něm potenciální klienti i odborníci více uvažují. Lidé jsou také zvyklí být aktivnější v pátrání po původu svých problémů. Jakmile pročtete jeden obsah, algoritmus sociálních sítí vám nabídne další. A najednou se v tom poznáte. Řeknete si: „Ježíšmarjá, tak proto se mi dějou tyhle věci – ne proto, že jsem neschopný nebo líný.“ Dalším „zdrojem“ nově diagnostikovaných s ADHD jsou lidé, kteří přicházejí s úplně jiným problémem, třeba úzkostmi nebo různými psychiatrickými potížemi, ale ve skutečnosti za tím stojí nerozpoznané ADHD. Metaanalýzy ukazují, že pokud má člověk tři a více psychiatrických diagnóz, je oproti běžné populaci asi čtyřikrát větší pravděpodobnost, že má ADHD.

Jak se ADHD v průběhu života proměňuje?

Manifestuje se v různých životních fázích odlišně. Děti bývají obecně více externalizující, neklid je na jejich těle a chování vidět, ale s věkem se přesouvá dovnitř. Může se projevovat jako neustávající tok myšlenek, pocit vnitřního napětí, případně motor, který pořád roztáčí úzkost, nebo třeba problémy se spánkem. Jedna klientka to popsala hezky: jsem fyzicky i psychicky úplně vyčerpaná, ale ten motorek uvnitř pořád jede a generuje aspoň pochybnosti a výčitky. Je to jako kolo na volnoběh – sice nás nepohání dopředu, ale pořád se otáčí.

Jitka Holčapková vystudovala Lékařskou fakultu v Plzni Univerzity Karlovy. Praxi získala v psychiatrických nemocnicích v Bohnicích a v Dobřanech a v ambulantní práci na Klinice ambulantní psychiatrie a psychoterapie (KAPPA) v Praze. V roce 2021 složila atestační zkoušku z psychiatrie a nyní se připravuje na atestaci z lékařské psychoterapie. Psychoterapeutický výcvik absolvovala v Poradenství a psychoterapii zaměřené na klienta podle Carla R. Rogerse. V současné době působí jako lektorka v integrativním psychoterapeutickém výcviku zaměřeném na psychosomatiku, v ambulantní praxi se věnuje diagnostice i terapeutické práci s lidmi s ADHD.

Máte zkušenost s tím, že klienti s ADHD přicházejí s diagnózou hraniční poruchy osobnosti?

Ano, často. Někdy mohou být projevy ADHD zaměněné za projevy poruchy osobnosti, někdy se oboje vyskytuje souběžně u jednoho člověka. Když vyrůstáte s ADHD, zažíváte mnohem víc odmítnutí, trestů, selhání, máte větší pravděpodobnost, že vaše vztahy nebudou stabilní. A protože to bývá dědičné, rodič dítěte s ADHD ho může mít také, čímž se celková nestabilita rodinného prostředí násobí. Nejtěžší diferenciální diagnostika je pak pro mě osobně ADHD s komplexním vývojovým traumatem – někdy podle mě ani nejde odlišit, za které klientovy potíže může porucha pozornosti a za které trauma, protože začátek potíží i projevy mohou být velmi podobné. U hraniční poruchy je většinou patrný nástup nebo zhoršení obtíží typicky v dospívání, zatímco u komplexního traumatu mohou vzniknout v raném věku.