Rozehrát svou vnitřní hudbu. Muzikoterapie a psychodrama

Joseph J. MorenoPraha, Portál 2005. 126 s.Když Jacob L. Moreno zakládal psychodrama (kromě skupinové psychoterapie a sociometrie), jistě ještě netušil, že syn jeho bratra, Joseph J. Moreno, se bude věnovat propojení psychodramatu a muzikoterapie. Joseph J. Moreno o svépráci napsal nejen předkládanou knihu, ale svůj projekt představil již v 38 zemích světa, včetně ČR.Kniha patří do kategorie tak zvaných kuchařek - je pečlivým a podrobným praktickým návodem, jak vhodně spojit psychodrama s muzikoterapií. I několik obecnějších, teoretičtějších kapitolek je proloženo příklady nebopraktickými upozorněními.Krátký přehled toho, co bylo v dané oblasti už vykonáno, a trocha teoretického zamyšlení by jistě knize neuškodily, ale na druhé straně charakter knížky jako návodné příručky je také akceptovatelný. Převážná část knihy jevěnována Morenově práci a zkušenostem. Autor ale upozorňuje i na některé jiné přístupy - například na analytickou muzikoterapii Mary Pristley, na"řízenou představivost a hudbu"Helen Bonny nebo na práci Nordorffa aRobbinse s dětmi. Drobnou nevýhodou je, že popis přístupů jiných autorů přechází až příliš plynule do popisu vlastní práce Morenovy, takže se někdy těžko rozliší, co patří kterému přístupu.Moreno rozebírá četné varianty vztahu muzikoterapie a psychodramatu. Hudba může napomáhat potřebnému uvolnění před psychodramatem, může psychodrama podbarvovat, může být rovnocenným partnerem, může sloužit k výběruprotagonisty nebo hlavního tématu pro psychodrama. Účastníci si mohou hudbu sami vytvářet nebo naslouchat hudbě reprodukované. Psychodrama zase nabízí nejrůznější techniky, které se dají využívat i v muzikoterapii, jako jenapříklad výměna rolí, zrcadlení, dialog, modelování, zdvojení, prázdná židle, sociodrama a tak dále. Moreno se krátce dotýká i vztahu muzikoterapie a arteterapie. U slova arteterapie narážíme na obtíž: jednou jsou arteterapiímyšleny všechny neverbální postupy, jindy je tento termín vyhrazen pouze výtvarným technikám. Odborná terminologie někdy není zcela přesná: termín"přenos"ve vazbě"hudební přenos"má skoro psychoanalytickývýklad, ale ne zcela odpovídající. Některé interpretace se zdají trochu zjednodušující, ale možná to byl autorův úmysl, aby dosáhl názornějšího výsledku.Za nejcennější část knihy považuji podrobný popis vlastní práce a hlavně předávání zkušeností. Moreno například v 25 bodech uvádí doporučení, jak pracovat s hudbou a představami. Doporučení sahají od volby vhodné místnostipřes varování, aby terapeut nevytvářel příliš bolestivá a obtížná témata, až po etické pravidlo o uchování důvěrných informací.Závěrem je možno říci, že čtivá Morenova knížka bude vítaným pomocníkem odborníkům nejrůznějších pomáhajících profesí, kteří hudbu zařazují, nebo by chtěli zařadit do svého programu. Se zájmem si ji přečtou ale i laici.