Komplex Dona Quijota

Komplexem Dona Quijota rozumíme potřebu mít svůj ideál, a to i za cenu toho, že je falešný. Ideálobludy (morální fetiše) jsou jednak individuální, jednak kolektivní. Na bludu se lpí, je axiomatický, jeho platnost je mimojakoukoli pochybnost. Symptomatická je extrémní naivita, nepoučitelnost, zlostná reakce na kritiku (a to v kontrastu k jinak racionálnímu chování, jedná se tedy o izolovaný blud). Motivy vzniku komplexu jsou v zásadě tyto:*obrana, azyl před jinak k umření pragmatickým a vychytralým světem;*způsob čištění špatného svědomí;*představa, že pomocí"obrany nadpozemského"získáme nějakou další, často již však pragmatickou hodnotu, například vyvolenou ženu (ta sama o sobě však může být jen další blud v řadě); v době vzniku Cervantesovarománu dozníval ideál služby ženě (Frauendienst), který autor ironizoval, moderní verzi tohoto kultu můžeme vidět např. v písni Severní vítr;*potřeba sebedefinice - piji tuto značku, poslouchám country a kromě toho mám ještě rád... pomocí ideálu se dotyčný staví nad ostatní, jedná se o druh sebeidealizace (s tím se můžeme často setkat u věřících).Konflikt vzniká při konfrontaci představy a reality. Ve chvíli, kdy jsme nuceni hodnocení změnit, náš svět se hroutí. S tímto motivem se setkáváme například v Dykově Zmoudření Dona Quijota. Hrdina pod tlakem"vidoucích"příbuzných je nucen připustit, že Dulcinea je obyčejná venkovská žena. Když mu to dojde, umírá ("Představoval jsem si vše jinak,"pravil slábnoucím hlasem a umřel) - již není proč žít. Jedinámožnost zbavení se bludu je jeho záměna za jiný.Difúzní podoba komplexu vypadá tak, že dotyčný (obvykle"dobrák") se domnívá, že ostatní lidé mají k realitě podobný kód jako on, že nakonec jsou všichni stejní, a doufá, že příčiny jejich neférového jednání jsoujen nedorozuměním. To je případ Cervantesova hrdiny. Takový člověk je nevyléčitelný, potřebuje si myslet, že svět je v zásadě dobrý, jinak by nemělo smysl žít; v konfrontaci se Sancho Panzy však často končí v psychiatrickéléčebně nebo rovnou sebevraždou.